Oslava bezvážnosti
Spisovatel, který letos oslavil pětaosmdesátku, se novým opusem asi naposledy obrací k dnešku, který ho dráždí a před jehož vtíravě agresivními projevy prchá. V tomto inventáři soudobých projevů odcizení shrnuje Kundera své hlavní myšlenky a utkvělé představy o dnešním člověku a společnosti. Příběh, na první pohled nedramatický, i když nikoliv nudný, odráží ovšem nejen skepsi člověka, kterého formovaly zkušenost a zážitky z 20. století. Nad úzkostí z existence se vznáší nepatetická chvála přátelství.
Strohou dějovou linkou se autor připodobnil malíři, který jednoduchou čarou zachytí jen to nejpodstatnější, co je nutné, aby zobrazované promluvilo. Z lakonických skic banální každodennosti hrdinů prosvítají obrysy varování. Pokud je lidský úděl brán coby neúnosné břemeno, narůstá pokušení pomoci si od něho zakazováním nebo únikem do soukromých světů iluze. Ztrácí se lehkost nadhledu a sdílená radost, chřadne nezáludnost smíchu a obludně obrovití perspektiva, kdy vše natolik těžkne vlastní vážností a významem, že nic nemůže být jen tak dovoleno. Proroctví autora Žertu se vznáší nad stránkami románu jako balacující provazochodec. Na způsob pírka padajícího od stropu jakoby z nebe, po němž se bezúspěšně sápají v jedné románové scéně paže účastníků jakési společenské „party“. Pírko, andělské znamení, dotek milosti, na něž svět příliš zatížený vlastní vážností dosáhnout nemůže.
Francouzský „esprit“, jak se tomu říká, spočívá v tom, že se o věcech vážných mluví nevážně a o věcech nevážných vážně. Osvojil si snad Milan Kundera, „exilový Francouz“, onu starou dobrou nezaměnitelnou tradici elegance povznášející lehkosti? Anebo jsa hříčkou dějinných absurdit, které potkával od svého nárození v roce 1929 a kterými prošlo jeho rodné Československo, se naučil pohrávat si s individuálními příběhy jako se zrcadly odrážejícími okolní svět?
V „Nesnesitelné lehkosti bytí“ uvedl na scénu odraz města sevřeného strachem. Lehkost jeho „Oslavy bezvážnosti“ není opřena o nic. Hrdinové příběhu přišli neznámo odkud, aby odešli neznámo kam. A hledat smysl ve společnost, která je obklopuje, nemá smysl. O absurditě této dnešní společnosti mluví už to, že sama vidí a měří život doslova i přeneseně přes pupík, vlastní i těch ostatních.
Krátký text je složen ze scének, které se odehrávají v prostředí pařížské Lucemburské zahrady. Kříží se tu kroky a promluvy čtyř přátel. Alain, Ramón, Charles a Kalibán. Procházejí se, sledují lidi okolo, baví se, rozprávějí a vedou čtenáře od potíží Stalinových přátel s prostatou k mladým dívkám v rozpuku mládí. Alaina přitahují ženské pupíky, odhalované bez uzardění oděvní módou. Shledává v nich nové centrum zbanalizovaného erotismu. Ramón má rád výtvarné umění, leč odrazují ho nekonečné fronty před výstavními síněmi a muzei. Charles se vyžívá v historkách ze Stalinova života. Dozvíme se od něho, že „tatíček sovětských národů“ měl smysl pro humor. Asi tak groteskní jako byla jeho vražedná posedlost. Kalibán, nezaměstnaný herec, kdysi kvůli své tmavší pleti obsazováný do stejnojmenné role v Shakespearově Bouři a přáteli následně takto přejmenovaný, se baví tím, že ze sebe dělá pakistánského sluhu. Hovoří smyšleným jazykem, kterému nezasvěcenci nerozumí. Směšné přestrojení k beztrestnému sledování grotesknosti malého lidského světa.
Kladou si svůdné, nesmyslné a melacholické otázek. Je kultura tím, co zbývá, když se všechno ostatní zapomnělo? Když se zrušily vzpomínky a sny je posledním stéblem k záchraně humor. V epoše, která ztratila paměť, už nezůstává nic víc. Nepřipomíná to Kunderův povzdech: „Staří zapomenou a vnuci nevědí nic“? A podobné vyznění předchozích knih autora: pouze fantazie a humor dovolují zakrýt lidskou marnivost a bezvážnost života? Jak podivínské shrnutí celého autorova životního díla. Směšnost inspirovaná naší dobou, která je komická tím, že ztrácí smysl pro humor.
Kunderův hlas se bez velkého váhání čtenáře vtěluje do postavy Ramóna. A jeho evangelium? Mít sílu a odvahu dělat si legraci ze všeho ve společnosti tyranizované „agélastos“, těmi, kteří se neumějí smát, kteří jsou přesvědčeni, že pravda je jasná a že všichni lidé myslí a musejí myslet stejně. „Už dávno jsme pochopili, že není možné převrátit svět, ani ho předělat, ani zastavit jeho nezdařilý pohyb vpřed. Je na to jediná možná reakce: nebrat svět vážně“. Tak praví Ramón a dodává: „Hegel ve své úvaze o komice tvrdí, že pravý humor nelze oddělit od dobré nálady. Nekonečně dobrá nálada, doslova „unendliche Wohlgemutheit“. Nikoliv posměch, nikoliv satira, nikoliv jízlivost. Jen z výšin nekonečně dobré nálady můžeš pod sebou sledovat věčnou pitomost lidí a smát se tomu“. A podle Ramóna právě takový smích vyjevuje bezvážnost naší doby, bezvýznamnost, která je všudypřítomná i tam, kde ji nikdo vidět nechce. V hrůzách, v krvavých bojích, v nejhorších neštěstích.
Kunderovy názory znepokojují až do chvíle, kdy nechává do děje překvapivě vstoupit hosta z dávných desetiletí. Stalin, velikášský satrapa, si cynicky pohrává se svými přisluhovači. Vysmívá se z plna hrdla jejich dětinské odevzdanosti, když je nutí věřit nesmyslům, které jim rozverně vypráví. Gigantická říše Stalinova, chiméra, kterou si celý svět zvykl brát vážně, ztrácí masku tragédie a nasazuje si masku směšné absurdity. Slavný generalissimus pronásleduje své stranické posluhy až do kremelských pisoárů, aby se tam ve skrytu bavil tím, jak se pohoršují nad jeho lhaním.
Jen bezvýznamný Kalinin, předseda Nejvyššího sovětu a tedy držitel neméně bezvýznamné funkce v sovětské stranické hierarchii, postává stranou a nenadává. Komickou roli pro Stalinovo obveselení už vykonal. Jeho urinární inkontinence mu nedovolila přežít Stalinem schválně protahované dívadlo bez úhony. Za cenu úlevy si nedůstojně nadělal do kalhot. Velký sovětský vůdce ho za tuto hrdinskou oddanost a lidskou slabost zároveň odměnil navěky vepsáním Kalininova jména do nového názvu bývalého Königsbergu.
Není docela jasné, zda tímto opatřením měl být znevážen německý filosof Kant, s jehož životem a dílem bylo historické město Königsberg spojeno, anebo šlo o vizionářskou předzvěst éry bezvážnosti. Leč síla umění a literatury nespočívá, jak známo, v tom, že dodá jasné odpovědi a přesné návody. Magické nadání obveselit a dojmout šikovně propojené sdělně lakonickými myšlenkami a téměř aforistickým jazykem dělají z četby „Oslavy bezvážnosti“ zážitek. Neodvažuji se tvrdit, že je to kniha pro každého. Asi jako hudba Janáčkova, Kunderova hudebního oblíbence. Počítá, obrazně řečeno, s připraveným uchem.
Zdeněk Müller
E la nave va
Třetí říjnovou neděli zavěsil iDnes na svou hlavní stránku rozhovor o aktualitách islámu. Nechme stranou více jako pět stovek reakcí. Bezprostředně po zveřejnění interview se projevil i populární bloger iDnesu. Na tzv. soukromém blogu využil nebo lépe zneužil text rozhovoru. Změnil, jak sám uvedl, „jen dvě slova“ – islám a islamismus přelepil pojmy nacismus a národní socialismus – a autorovo jméno zkomolil při zachování jeho německé podoby.
Zdeněk Müller
Šátkem to začíná a terorem končí?
„Dívat se na islám jako na jedno z monoteistickych náboženství je strašná chyba“. Pan Petr Voříšek reaguje těmito slovy na můj blog „Islámské šátky v Čechách“, zveřejněný 5.10. 2014 na serveru aktualne.cz. Soudím, že názor pana Voříška stojí za diskusi. Dovoluji si ho zveřejnit a reagovat na něj.
Zdeněk Müller
Islám na vlně duchovnosti
Když dnes islám tolik zneklidňuje Evropany, není to také proto, že v nich vyvolává špatné svědomí? Pokud jsou k sobě upřímní, měli by si položit otázku, co jsme udělali a děláme my, pokrokoví, vzdělaní, sebevědomí, se svým náboženským dědictvím?
Zdeněk Müller
Viditelné a neviditelné v islámu
Po léta se vede francouzská debata o tom, jak se má či nemá zdejší společnost dívat na své muslimy. Doprovází ji otázka jednou vyřčená, leč povětšinou nevyřčená: Jsou našimi občany nebo nejsou? A jak dalece mohou být našimi občany, když se vnitřně muslim, byť každý jinak a v rozdílné míře, pokládá za součást ještě jiného a mnohdy odlišně zavazujícího společenství náboženství, tradice či kultury islámu? Radikalizace islámu a zmnožování viditelných projevů islámu diskusi na toto téma dále vyhrocuje. Obojí svádí a usnadňuje vidět ve všech muslimech „pátou kolonu“ islamistické invaze či rozmachu nesnášenlivého náboženství.
Zdeněk Müller
Korán a ignorance
Diskuse o islámu na Západě se nese ve znamení zúženého pohledu. Buď se mluví výhradně o sociálním jevu anebo o aktualitách, které činí z islámu zdroj násilí, nevraživosti a náboženské nesnášenlivosti. Mizí tak povědomí o tom, že islám má duchovní dimenzi. K tomu přispívá i ignorance, neznalost tohoto náboženství u bezvěrců, věřících i laxních křesťanů a koneckonců i u samotných muslimů.
Zdeněk Müller
Muslimové v zajetí protimluvů
Od „arabského jara“ roku 2011 vysílá muslimský svět zbytku planety řadu protichůdných signálů. Jdou od velmi současných projevů modernismu k výrazným archaismům, které přežívají v náboženství nebo se ho znovu zmocňují.
Zdeněk Müller
Teorie slučování neslučitelného
Kriminální a hrůzné činy páchané teroristy, odvolávající se na islám, si žádají od muslimů více než jen vysvětlovat a distancovat se. Spolu s představiteli a representanty islámu, imámy a rektory mešit by muslimové měli ve své většině odpovědět důraznějí. Měli by ukázat více a pokročit dále od pouhých stížností na „slučování neslučitelného“.
Zdeněk Müller
Nebát se a nekrást
Svoboda, která připouští zneužívat lidskou slabost a hloupost, není svobodou. Je to jen obyčejné chytráctví. Chytrák je jako žebrák. Spoléhá na druhé. Je otrokem předstírání. Svobodný člověk se nebojí spoléhat na sebe a nekrade.
Zdeněk Müller
Nová irácká válka
Obrázky obletěly svět, aniž by jejich podstatný detail vzbudil valnou pozornost. Fotografie vozidel irácké armády, které ukořistili černooděnci Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Po vítězství v severoiráckých provinciích Ninive a Saladín s nimi míří do svých základen v Sýrii. Kolem silnice jsou už sotva patrny bariéry z písku na irácko-syrské hranici. Před několik hodinami je odstranily buldozéry pod heslem: „Pryč s hanebnou hranicí“.
Zdeněk Müller
Džihád a antisemitismus
Nepředstavitelné se stalo skutkem. Po všech hrůzách a tragédiích, které Evropa zažila během neklidného 20. století. Dnes na počátku druhého desetiletí 21. století se vracejí stíny minulosti. Znovu umírají na Starém kontinentě muži, ženy a děti jen proto, že tak či onak patří k židovstvu, bezhledu na to, zda se pokládají za židy nebo Židy.
Zdeněk Müller
Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.
Zdeněk Müller
Když se praotec Noe bál
Otcové a dědové se kdysi na adresu biblické „potopy světa“ bavili písní Osvobozeného divadla. Praotec Noe se bál, že se mu na jeho záchranné arše „zkřížej rasy“, ale nakonec to dobře dopadlo. Zkrátka se věřilo, že to tak nezůstane, že potopa přestane a že se zas budeme smát.
Zdeněk Müller
Být dědečkem
Ať má dítě nad sebou jakýkoliv strop, vždy se v jeho zorničkách odráží nebe. Já vím, zní to jako fráze, ale dědečkům se to odpouští.
Zdeněk Müller
Jaká je dnešní arabská mládež
Nedávno jsem byl postaven před podobnou otázku. A vzešlo z toho pár poznámek a postřehů, které zde shrnuji.
Zdeněk Müller
Poučení z první světové války
Letos se bude v Evropě opakovaně připomínat stoleté výročí vypuknutí první světové války. Rozpoutala éru barbarství a lidské tuposti, v níž byla zničena velká část všeho pozitivního, s čím evropská civilizace vstoupila do 20. století.
Zdeněk Müller
Poučení z „arabského jara“
Před třemi roky zahájilo Túnisko vlnu protestů v arabském světě. Následovaly ho zprvu Egypt, poté Libye, Jemen, Bahrajn a nakonec Sýrie. Zařadily se do proudu hnutí „arabského jara“. Toto pojmenování se ustálilo jako výraz touhy po důstojném životě a svobodě. Probudila se v arabských národech po dlouhá desetiletí vystavených libovůli a brutalitě autoritativních a zkorupovaných vůdců a jejich režimů.
Zdeněk Müller
Když čert uvízne v detailu
Výbuch v areálu pražského zastupitelství Palestinské samosprávy byl velmi pravděpodobně dílem nešťastné náhody. Leč v samotném případu se odrazily jisté rysy arabsko-muslimské reality.
Zdeněk Müller
Úvaha vánoční
Za pár dnů odzvoní štědrovečení noc konec předvánočnímu očekávání a spustí veselé hodování. Nevím, zda v té noci každý uslyší, jak „hlas zvonů táhne nad závějí“ a jak „všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká“, řečeno s Jaroslavem Vrchlickým. Leč jedno vím zcela určitě. Vnímání Vánoce se mění, jako se měníme my a zvyklosti společenství, v nichž žijeme.
Zdeněk Müller
Radosti a strasti lidskoprávní civilizace
Touha mít demokracii už nalezla živnou půdu i mezi muslimy, jak prokázala vlna „arabského jara“. Vzdor tomu nepřestává být islám ze všech kultur mimo okruh západního světa nejdůraznějším odpůrcem západní demokracie a s ní spojené koncepce lidských práv. Neřekl bych, že chce Západ zničit. Má jen jinou představu o lidském údělu. Povinnosti člověka vůči Bohu a víře staví nad individuální lidská práva. Z tohoto úhlu kritizuje západní humanismus a atakuje slabiny lidskoprávního modernismu.
Zdeněk Müller
Noviny dělají novináři
Celosvětová komunikační síť, zkratkou web, nenahrazuje papír. Jen se k němu přidává, jako se televize svého času přidala k rádiu a telefón k telegrafu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x