Nevěří v Boha, ba ani v Alláha

Život bez víry má v prostředí islámu své meze. A jen opřít se o ně může přivodit smrt. Až na několik výjimek vyžaduje většina muslimských států, aby jejich obyvatelé věřili v Boha, nejlépe Alláha. Neboť bezvěrec je tam nejhorší z možných kvalifikací.

V době, kdy se islám ocitl na svém historickém vrcholu, neměla řada středověkých arabských a perských básníků k bezbožnosti daleko. Pár jich za to sice skončilo v rukách katů, leč světská moc nebyla pokaždé striktní a občas blahovolně přivřela oči. Nejspíše proto, že takové příklady neměly šanci dotknout se masy věřících. A muslimští učenci? Přeli se o to, zda potrestání bezbožného počínání přísluší ruce boží nebo světské. Má nastat už v pozemském světě nebo až na pravdě boží?

Pokud se víra v Boha chápala jako výraz normality a přirozenosti, nevíra vyznívala opačně. Následně nebylo mnoho těch, které by napadlo nevěřit a ještě se k tomu veřejně hlásit. Společensky korektní bylo věřit anebo to alespoň předstírat. Společnost jako náboženská komunita nebo společenství několika komunit nebyla a nemohla být jen pozemskou společností rovnoprávných lidských bytostí.

Příslušnost ke komunitě věřících kopírovala do jisté míry prastaré zvyklosti kmenové a rodové organizace společnosti. Za věrnost komunitě  se dostával příslib ochrany a bezpečí. Dalo by se o tom mluvit jako o jakési pozemské obdobě smlouvy mezi Bohem a člověkem. Zavazuje muslima k bezvýhradné oddanosti Alláhovi a zbavuje ho starosti zatěžovat si hlavu vlastními názory a myšlením.

Existuje názor, že sekularizace a povzbuzování tolerance k víře i nevíře v společnosti rovnoprávných občanů, jinak řečeno soužití náboženství ve společnosti, kde žádná víra nemá prioritu, může postupně otupit i muslimskou nevraživost k nevěřícím. Autor indického původu vystupující pod pseudonymem Ibn Waraq, který se poprvé proslavil knihou „Proč nejsem muslim“, tvrdí  v knize „Leaving Islam“ něco zcela jiného. Žije v emigraci na Západě a přesto mu opakovaně přicházejí hrozby zabití za zločin odpadlictví ze strany tamních muslimských menšin.

„Převažující výklad islámu nepřipouští možnost, že by se rodilému muslimovi mohlo prominout odvrácení od víry“, píše Ibn Waraq. Trest smrti za takový postoj se zpravidla zdůvodňuje odvolávkou na jednu z tradic, na tzv. hadís, která patří k pověstnému souboru, jenž vedle koránu představuje zdroj islámského práva. Onen hadís zní: „Prorok pravil: Kdokoliv opustí náboženství, toho zabij!“

Nabízí se ovšem i jiné texty s odlišnou dikcí. V koránu si lze přečíst súru 109 s názvem „Nevěřící“. Najdeme v ní verš následujícího znění: „Vy máte své náboženství a já mám své náboženství“. Jiní muslimové sice nezakrývají, že podle koránu nebude rouhačům a odpadlíkům odpuštěno, leč nezmiňuje se trest smrti. Další výklad vysvětluje přísnost vůči odpadlíkům podmínkami raného islám, v nichž se takový čin dal vykládat jako proradnost a zrada ve stavu prakticky válečném. Leč s postupem doby přestává být taková přísnost přípustnou.

Všechny čtyři hlavní sunnitské právní školy soudí, že od víry odpadlí muži zasluhují nejtvrdší trest. U dvou z nich padne zmínka, že v případě žen by snad mohl stačit jen trest vězení. Proslulý šajch Júsuf al-Qaradáwí, vyhledávaný intepret islámu usazený v Kataru, upřesňuje, že potrestání zabitím si nezaslouží nutně každý odpadlík, zajisté však ten, který „povrací společnost“ nebo „poškozuje islám“. Jedná se o dosti gumové charakteristiky. Snadno se dají navléknout na mnohé, zejména pak na ty bývalé muslimy, kteří své odpadlictví veřejně neskrývají. A právě tací vadí nejvíce. Dokonce i když žijí mimo islámský svět, nepřestávají ho zneklidňovat. Dráždí menšinové muslimské komunity i tam, kde je společnost většinově nakloněna náboženské a názorové toleranci. Je snad jasné, že tu mám na mysli Evropu a Západ obecně.

Islámské právní školy se shodnou ohledně kajících se přestupníků. Pokud se odpadlík včas navrátí ke své víře a jeho pokání je příslušně upřímné, dá se připustit benevolence, že život dotyčného bude ušetřen. Diskuse se vede o limitech doby odpadlictví a o míře pokání.

Jádro problému je ovšem v tom, že šaría chápe nevíru jako hřích číslo jedna a tudíž akt odsouzeníhodnější než jaký představuje zabití - vražda. Ateismu mezi lidmi muslimského původu je staronovým jevem. Je přirozenou reakcí na vzedmutí islámu, leč tak obecná i odborná pozornost je teprve v začátcích. První názorové sondy ukazují, že muslimská veřejnost, zejména arabská, nepřestává žádat přísné trestání odpadlíků. Podle šetření prováděného před dvěma roky americkým Pew Research Centre je 84% Egypťanů a 86% Jordánců pro trest smrti za odpadlictví, v Nigerii je to 51% a 30% v Indonésii.

Taková atmosféra logicky ztěžuje život muslimským nevěřícím a ateistům. Nadále je nutí k přetvářce. Nevylučuje se však efekt zcela opačný. Víra pojatá autoritativně a nekompromisně dokáže odpuzovat a brát těm upřímně zbožným jejich úctu k náboženství. Nahla Mahmúdová, mladá súdánská ateistka, která uprchla v roce 2010 do Británie, o tom něco vypráví: „Ve škole mě jako dítě učitel potrestal, protože jsem si dovolila nakreslit Alláha. Nepřípustné! Jako dívka jsem měla méně práv a více povinností moji chlapečtí spolužáci. Žádné vzdorování se nepřipouští! Studovat přírodu z pohledu evoluce? Zákaz!  A tak jedno s druhým mě posléze přivedlo k tomu, že jsem začala o islámu pochybovat. Nakonec jsem se ho zcela vzdala a stala se ze mne ateistka. Je-li toto víra, pak žádnou nepotřebuji“.