Eichmann v Káhiře

Letos uplynulo půl století od popravy Adolfa Eichmanna v Izraeli. Případ nacistické zločince, uneseného z Argentiny v roce 1960 a dopraveného k soudu v Jeruzalému, aby zde byl během roku 1961 souzen pro svou roli při „konečném řešení židovské otázky“, je dostatečně znám. Patrně méně se ví o tom, jak na tento demonstrační proces reagoval arabský tisk.

Někde tam byla zaseta první semena „orientálního revisionismu“, jehož negacionistické výhonky se dodnes úspěšně robují na momentálně populární ideologické podnože. Před lety to byly sekulární ideje „arabské jednoty“ v rámci „národně osvobozenecké revoluce Třetího světa“, dnes je to náboženskými frázemi natřeny islamismus.

Zajímavý pohled do kuchyně arabské propagandy nabízí sledování egyptského tisku z počátku 60. let 20. století, zejména pak způsob, jakým informoval o Eichmannově únosu a jeho procesu egyptský deník „al-Ahrám“, blízký režimu Gamála Abd an-Násira, výrazné osobnosti tehdejšího arabského světa. Šéfredaktor listu, Násirův blízký druh Muhammad Hasanajn Hajkal, určoval tón, jakým al-Ahrám referoval o Eichmannově případu. Články zcela prokazatelně povzbuzovaly a urychlovaly zrod negacionismus. Perzekuce Židů se označovala za „mýtus“ a bezostyšně se odkazovalo na Protokoly sionských mudrců a jejich pseudoteorii židovského světového spiknutí jako na důvěryhodný zdroj.

Je otázkou, do jaké míry tento typ propagandy měl připravit egyptskou a arabskou veřejnost na skutečné „vyhánění Izraelců do moře“, jak se později stalo pravidlem opakovat v propagandě na druhé straně, v západním a izraelském tisku. Je jisté, že násirismus, ideologie arabské jednoty pod vedením Egypta, prošel za necelá dvě desetiletí existence vývojem od pokusů o dohodu s Izraelem, přes příklon k SSSR a východnímu bloku (navzdory věznění domácích egyptských komunistů) k postupně stále vypjatější gestům konfrontace, uťatým katastrofální porážkou arabských sousedů Izraele v šestidenní válce v červnu 1967. Nebylo by však asi zcela pravdivé tvrdit, že konfrontace byla centrovaná výlučně „antižidovsky“.

Pečlivější čtení padesát let starých egyptských novin odhalí silnou linii představ o nastávající revoluci Třetího světa, přítomnost idejí antirasismu a marxismu, při současném odmítání a odsuzování aktů porušování mezinárodního práva. Něčeho takového se kdysi dopouštěl nacismus a v dané době se pak stalo arabským zvykem stavět rovnítko mezi touto minulostí a praxí sionismu a Izraele ve vztahu k palestinským Arabům a jejich územním nárokům a národním právům.

Tendence popírat holocaust není na Blízkém a Střední východě minulostí. Naopak žije a nepřestává být citelná. Nadšené oslavování francouzského filosofa Rogera Garaudyho (1913-2012), bývalého komunisty, který konvertoval k islámu a k negacionismu ohledně židovské genocidy, nebylo jediným z projevů „orientálního revisionismu“. Anketa, kterou provedl historik Albert Aškar před čtyřmi lety, ukázala, že 40% palestinských občanů Izraele, byť mohou být dobře informováni ohledně holocaustu, nevěří, že během druhé světové války byly povražděny miliony Židů. V holocaustu zpravidla nechtějí vidět více než sporný západní argument na podporu vzniku a trvání židovského státu.

Sklon nedůvěřovat prokazatelným skutečnostem a svědectvím, diktovaná patrně pověrčivostí nebo intelektuálním primitivismem vidět za vším, co se nehodí, spiknutí, by mohl být výrazem „ antisionismu pitomců“. Tedy něčeho na způsob „socialismu pitomců“, jak nazval antisemitismus svých socialistických kolegů, spatřujících za kapitálem jen židovské machinace, jeden ze zakladatelů německé dělnické sociální demokracie August Bebel (1840-1913).

Možná by se hodilo odlišovat negacionismus západní, který je pouhou maskou antisemitismu, od negacionismus, kterým arabsko-muslimský svět reaguje na vojenskou převahu Izraele a podporu, kterou má židovský stát na Západě. To samozřejmě nemá znít jako výzva k ospravedlňování negacionismu orientálního. Pouze se tak dává najevo, že negacionismus může sloužit jako obrana, byť nikoliv vkusná, vlastních zájmů, popřípadě jako forma protestu vůči zvyklosti Západu neměřit židovské a arabské zájmy stejným metrem.

Novou kapitolou je negacionismus „tvrdého jádra“ islamismus. Ten jednoduše a prostě přebírá a „dováží“ hlavní prvky západního antisemitismu a montuje je do vlastních ideologických konstrukcí. Muslimsko-židovské nepřátelství v nich nabývá rázu nezměnitelné danosti svrzené navěky doslovným citováním vhodných koránských výroků. Od nástupu Ahmadínedžáda k moci (2005) to byl zprvu jen Írán, kde se z negacionismus stala oficiální státní ideologie. Po změnách vyvolaných „arabským jarem“, které k moci přivádějí islamistické strany, není vyloučeno, že Eichmann se vrátí do Káhiry jako hrdina.