Zcela osamocené točení pedálů
V těch dobách se sledoval pověstný závod „la Grande Boucle“ jen v torzu. Z novin, kde informace byly podřízeny diktátu propagandy. Tour de France, to bylo něco jako kapitalismem intoxikovaná špatnost, která mění sport v nelidský byznys. K představě o světové cyklistice nám měl stačit Závod míru. A po pravdě přiznám, že vlastně stačil. Klukovským touhám a snům dávalo etapové závodění na cestách mezi Prahou, Berlínem a Varšovou, s Picasovou holubicí míru ve znaku, nemálo ryzích podnětů.
Zapovězeného chleba největší krajíc. Řeči o podivných praktikách s podpůrnými prostředky v profesionální cyklistice jsme nevnímali. Fascinoval nás Anquetilův bicykl opatřeny galuskami z hedvábného vlákna a cyklistova schopnost točit převod 52 na 13 ozubů kadencí odstředivky. Na záběrech ve filmových týdenících promítaných v kinech se při úspěšných pokusech o rekordy v hodinovce na dráze Anquetilova lýtka a stehna kmitala jako kdyby je roztáčel nezastavitelný robot. Sportovní idol zkrásnělý do postavy bez vady.
Nu, ideálu se pravda obvykle vzdaluje a skutečná tvář života nebývá jen vzorově kladná. Na počátku umění a zdatnost velkého blondýna, s lesknoucími se holeněmi, točící pedály nezvyklým způsobem. A hned za cílem elegán česající se hřebenem jako sportovec ze staré školy. Leč jak čas plyne a vítězných etap přibývá, scéna se mění a plní se pleteninou vazeb ze světů cizích zdravého sportu a vzdálených cyklistice. Neuvěřitelné závody, neodmyslitelný svět ženských obdivovatelek, krystalky dopingu sypané do šampaňského, valčík injekčních stříkaček, kolegové, klesají a umírají ve stoupání do strmých kopců nebo přicházejí o život při pádech v prudkých sjezdech. A za zády stále ten prohnilý peleton, který Anquetil nesnáší a jímž pohrdá, ona smečka, kterou hýbou zlé úmysly. Sám proti všem a všichni proti němu.
„Jen hlupák nebo blázen si může myslet, že lze závodit 256 dní v roce bez podpůrných prostředků“, přiznává otevřeně před novináři. A v kruhu svých nejbližších tvrdí: „Je zcela jisté, že kolo rád nemám, nikdy jsem ho rád neměl a mít nebudu“. Když mu bylo 36 let po jedné etapě, podobné všem ostatním, se rozhodl. „Trpěl jsem už dost“. Nasedne do auta a nechá se odvézt domů. Ještě ten samý večer pověsí kolo na stěnu v garáži a slíbí si, že na něj už nikdy nesedne. Až do své smrti ve věku 53 let v roce 1987 tento slib poruší jen třikrát, vždy na naléhání těch druhých. Naposledy v roce 1978 na přání své dcerky při jejích 8. narozeninách. Nahustí galusky starého stroje, natáhne si žluté tričko, objede zahradu a představení zakončí pádem do vody v bazénu.
„Jeho šlapání klamalo. Dělalo dojem lehkosti a půvabu. Anquetil se vznášel a tančil. Mezi drvoštěpy, drtiči pedálů a mužnými dříči. Točil pedály tak snadno a s grácií, jako kdyby plul na špičkách“. Paul Fournel přiznává v knize „Zcela osamocený Anquetil“ obdiv ke svému ideálu z mládí. „Být jako on. Mít jeho kolo, postavu, nenucenost, eleganci“. Fascinace, úžas, krása, takové pocity dokázal cyklista vyvolat a živit. Jaký paradox, když ono nenapodobitelné točení pedálů spočívá na lži a klamu. Leč dá se na světové úrovni vítězit podle zásad života v pravdě? U Anquetila nebylo místa pro podobné úvahy. Byl si plně vědom, že žije z toho, co vlastně hluboce nenávidí. Pravý stav věcí nezastíral. Dokud závodím, jsem tu, abych vyhrával. Když jsem skončil, vlezte mi všichni na záda. Nebudu žvanit o kráse sportu jenom proto, že mě živí. Cyklistika je nelítostný svět, v němž dopuje každý. Přesvědčit se a obvinit je tak snadné. Stačí se podívat na můj zadek a stehna! Od injekčních vpichů jsou jak řešeto.
„Dopoval i naše červené rybky, aby viděl, jak budou regovat“, vypráví jeho dcera Sophie. A říká se, že nutil všechny, kteří pro něj a kolem něho pracovali, aby se povzbuzovali amfetaminy. Žádala se od nich práce ve dne v noci a navíc ještě síla zasednout ke společnému stolu k hodování. Konec hrdiny je prostý a jímavý. Když udeřila rakovina a s ní nevyhnutelná smrt, přestalo mít smysl něco zakrývat či odhalovat. A náš někdejší obdiv? Přetrvává v rytmu setrvačníkového volnoběhu. Točí se, aniž bychom šlapali do pedálů.
Zdeněk Müller
E la nave va
Třetí říjnovou neděli zavěsil iDnes na svou hlavní stránku rozhovor o aktualitách islámu. Nechme stranou více jako pět stovek reakcí. Bezprostředně po zveřejnění interview se projevil i populární bloger iDnesu. Na tzv. soukromém blogu využil nebo lépe zneužil text rozhovoru. Změnil, jak sám uvedl, „jen dvě slova“ – islám a islamismus přelepil pojmy nacismus a národní socialismus – a autorovo jméno zkomolil při zachování jeho německé podoby.
Zdeněk Müller
Šátkem to začíná a terorem končí?
„Dívat se na islám jako na jedno z monoteistickych náboženství je strašná chyba“. Pan Petr Voříšek reaguje těmito slovy na můj blog „Islámské šátky v Čechách“, zveřejněný 5.10. 2014 na serveru aktualne.cz. Soudím, že názor pana Voříška stojí za diskusi. Dovoluji si ho zveřejnit a reagovat na něj.
Zdeněk Müller
Islám na vlně duchovnosti
Když dnes islám tolik zneklidňuje Evropany, není to také proto, že v nich vyvolává špatné svědomí? Pokud jsou k sobě upřímní, měli by si položit otázku, co jsme udělali a děláme my, pokrokoví, vzdělaní, sebevědomí, se svým náboženským dědictvím?
Zdeněk Müller
Viditelné a neviditelné v islámu
Po léta se vede francouzská debata o tom, jak se má či nemá zdejší společnost dívat na své muslimy. Doprovází ji otázka jednou vyřčená, leč povětšinou nevyřčená: Jsou našimi občany nebo nejsou? A jak dalece mohou být našimi občany, když se vnitřně muslim, byť každý jinak a v rozdílné míře, pokládá za součást ještě jiného a mnohdy odlišně zavazujícího společenství náboženství, tradice či kultury islámu? Radikalizace islámu a zmnožování viditelných projevů islámu diskusi na toto téma dále vyhrocuje. Obojí svádí a usnadňuje vidět ve všech muslimech „pátou kolonu“ islamistické invaze či rozmachu nesnášenlivého náboženství.
Zdeněk Müller
Korán a ignorance
Diskuse o islámu na Západě se nese ve znamení zúženého pohledu. Buď se mluví výhradně o sociálním jevu anebo o aktualitách, které činí z islámu zdroj násilí, nevraživosti a náboženské nesnášenlivosti. Mizí tak povědomí o tom, že islám má duchovní dimenzi. K tomu přispívá i ignorance, neznalost tohoto náboženství u bezvěrců, věřících i laxních křesťanů a koneckonců i u samotných muslimů.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Střet vlaku s člověkem zastavil provoz na trati mezi Olomoucí a Prostějovem
Na trati mezi Olomoucí a Prostějovem srazil po sobotním poledni vlak člověka. Provoz na trati mezi...
Střelec na Fica jde do vazby. Premiérův stav se lepší, převoz ještě není možný
Slovenský premiér Robert Fico, kterého ve středu postřelil atentátník, je ve stabilizovaném, ale...
Klimatičtí aktivisté ochromili letiště v Mnichově, vybrali si rušné svátky
Letiště v Mnichově dnes ráno dočasně přerušilo provoz v důsledku protestu klimatických aktivistů z...
Alpský hotýlek centrem špionáže? Číňané měli výhled na základnu pro F-35
Švýcarský hotel Rössli ve vesnici Unterbach se v posledních letech stal tématem hovorů členů...
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x