Válka v islámu, válka bez hranic

Smrt Benazír Bhuttové je dramatickou ilustrací krvavého boje uvnitř islámu. Náboženství se mění v bitevní pole, na němž fundamentalisté vedou válku na život a na smrt s liberály. Chtějí integrovat veřejné a soukromé, podřídit život ve všech směrech náboženským předpisům a tradicím. Nikoliv však ledajakým. Mají to být zvyklosti ryzí, původní, fundamentální, takové, jaké platily v době pozemské existence proroka islámu Muhammada.

Nepřáteli muslimských integristů jsou všichni, jenž se vnucované celistvosti islámské vize brání. Mezi muslimy jsou jejich úhlavními soky muslimští liberálové. I pro ně je islám dílem božího zjevení, ale život muslimů s jejich vírou nechápou jako cosi neslučitelného s moderností, s vývojem, s rozmanitostí kultur.

Místo žen v islámu představuje zásadní spor ve válce muslimů proti muslimům. Integristé se odvolávají na text koránu, jenž přikazuje ženám podřídit se mužskému pořádku. Liberálové naopak nacházejí v témže koránu doklady ženské autonomie z dob života proroka islámu. První prorokova ženy Chadídža, bohatá obchodnice, nebyla rozhodně žádnou putičkou a nelze ji vtěsnat do podoby poslušné, podřízené a neautonomní osoby. A máme tu v kostce celý problém koránu a islámu vůbec: koránský text je mnohostranný, nabízející protikladné výklady a vzpírající se každému, kdo chce vnutit ostatním jednoznačné čtení. Islámu chybí nějaký rozhodující a autoritativní vykladač posvátného textu a každému věřícímu muslimovi přísluší svoboda komunikovat prostřednictvím koránu s Alláhem. Na otázku, zda korán předepisuje ženám zahalovat se závojem, lze proto odpovědět ano i ne. Integristé tvrdí, že je to nesporná povinnost, liberálové to popírají. Korán nedá jasnou odpověď jak na tuto otázku, tak na další, jež se týkají postavení žen v islámu.

Po 11. září 2001 se optika pozorovatelů zaostřila na korán. V jeho textu se hledalo vysvětlení. Dozvěděli jsme se hodně, ale celkově to bylo pátrání marné. Zpravidla jsme si tam našli jen to, co jsme chtěli číst. Zcela pochopitelně. Lepší cestou je hledat odpovědi pozorováním samotných muslimských společenství. Sledovat jejich chování, mravy a historii. Sociologie vysvětlí 11. září lépe než korán. Stejně tak je tomu s ženami. Sociologie muslimů umožňuje pochopit to, co se děje a odehrává v případě muslimek.

Proč se muslimky v Saúdské Arábii zahalují, zatímco v Bangladéši, Indii a Indonésii nikoliv? Arabky tak činily už před příchodem islámu. Také ženy v Bengálsku či na Javě se navzdory islamizaci nezačaly oblékat podstatně jinak než dříve a čádory či hidžáby nenosí dodnes. Jak si vysvětlit, že saúdské Arabky neměly právo volit a dokonce řídit automobil, zatímco Pákistán a Bangladéš, patřící k nejlidnatějším muslimským zemím, měly už před čtvrt stoletím vlády, kterým předsedaly ženy? Vysvětlení je prosté. Společnost Arábie je hluboce patriarchální, zatímco s indickou společností, k níž patří Pákistán a Bangladéš, je to jinak. Připustíme-li zjednodušení, dá se z toho odvodit, že Arabky jsou podceňované především proto, že patří k arabskému prostředí. V něm se beduínská tradice přelila do náboženství.

A teď se můžeme vrátit k příběhu, jímž jsme začali. Benazír Buhuttová se před dvaceti ledy dokonale přizpůsobila západním mravům. Nosila trička, džíny a řídila auto. A studovala na západních universitách. Rozhodnutí vrátit se do domácí politiky ji přimělo pozměnit si vzhled. Hlavu si lehce pokryla kusem vzdušné tkaniny a potlačila make up. A do hlavy si vzala záměr přivést Pákistán ke změně.

Vlast Bhuttoové patří národu, vzešlému z bojiště a nesoucímu stopy arabského dědictví. Zatímco do Indie přinášeli islám obchodníci, do pákistánské části Indického subkontinentu přicházel islám s arabskými armádami. První islamistické integristické strany se rodily před 90 lety v místech, kde v roce 1947 vznikl Pákistán. Následovaly migrační vlny pákistánských dělníků do arabských států Perského zálivu, arabské investice do pákistánských koránských škol, mešit a webových stránek. Arabský vliv v různých podobách soustavně posiloval integristickou verzi islámu na úkor liberální verze indické. Benazír Bhuttová se vrátila doslova na frontovou linii. Smrt této ženy, ať už je jejím vrahem kdokoliv, je jasným poselstvím všem ženám muslimského světa. Tento zločin nevyvolala demokracie nebo naopak její absence v Pákistánu. To je vedlejší. Na pozadí diskuse o politickém režimu v zemi se odehrává zásadnější střetnutí, zápas téměř eschatologického rázu. Zachránit integristický islám a jeho představu světa před modernizaci a osvobozením žen, o to jde pakistánským islamistům, integristům a fundamentalistům. Smrt Bhuttoové je pro ně vítězstvím nad modernistickým pokušením.

Východisko z války islámu proti islámu nelze dohlédnout. Je to válka bez hranic, jež nestaví státy proti státům. V každé muslimské zemi, včetně těch arabských, se společnost drobí a rozpadá na tábory bojující mezi sebou ve válce muslimů proti muslimům. Co má za této situace dělat západní, nemuslimský svět? Intervence zvenčí může stav spíše zhoršit než naopak. Přílišná snaha podporovat liberální muslimy, jak ukazuje příklad Iráku a Afghánistánu, nese riziko, že muslimští liberálové ztratí mezi svými důvěru. Vzpoura proti integristům může vzejít jen z nitra muslimských zemí. Ale vyhlídky nejsou povzbudivé. Zatímco se integristé dokázali zorganizovat do planetárně působících a činorodých svazků, liberálové předvádějí zatím jen neschopnost. Kolik Benazír bude muset ještě vykrvácet, než se muži a ženy v islámu vzepřou? Je paradoxem této války islámu proti islámu , že nebojovných muslimů je podstatně více. Ale jak známe z minulosti, bývají to aktivní a organizačně schopné menšiny, kdo v revolučních dobách píše dějiny a nezřídka právě krví.