Zákaz zakazovat

Burka, ženský integrální závoj, je s islámem spojena okrajově. Neodpovídá většinové představě o cudnosti muslimek, kterou diktuje korán. Lze bez obalu prohlásit, že se nejedná o nic jiného než o barbarský způsob, jak ženu pokořit, zbavit ji důstojnosti a svobody. Tvrzení, že žena bere takové zahalení dobrovolně, na podstatě věci nic nemění. Integrální zahalování je v rozporu s principem rovnosti mužů a žen, na němž stojí evropská demokracie. Mění ženu v bytost ostatním lidem nepodobnou, veřejně ji neguje a činí beztvářnou. Zákaz zahalování je proto zcela oprávněný.

Evropa je ovšem vybavena pojistkou své demokracie, kterou je právní stát. Tento koncept spočívá na tom, že ústavou definovaná a garantovaná práva musejí být respektována jak legislativními, tak výkonnými orgány. Nad dodržování zákonných ustanovení bdí soudci, většinou nějaká dohlížecí instituce. U nás roli bdělého ochránce ústavy plní ústavní soud, ve Francii ústavní rada státu.

V souvislosti s projektem zákona o zákazu integrálního zahalování, který bude v nastávajících týdnech projednávat dolní i horní komora francouzského parlamentu, se nechala slyšet státní rada, bdící nad dodržováním ústavy. Podle jejího výroku by byl zákon zcela zakazující integrální závoj v rozporu s ústavou Francouzské republiky. Rada navrhuje zákaz burky přesně vymezit a to ve veřejných službách, na letištích a nádražích a v jistých typech obchodů jako jsou klenotnictví a v bankách.

Právní stát představuje kompaktní celek. Tvoří ho hodnoty, k nimž patří ona výše uvedená, totiž rovnost mužů a žen, a pravidla, jako v tomto konkrétním případu povinnost parlamentu jako zákonodárného orgánu a prezidenta a vlády jako výkonných orgánů respektovat ústavu. Nikdo nemá právo oddělit jedno od druhého, hodnotový celek od zákonů a pravidel vlády a správy. Ve Francii z toho povstává paradoxní situace. Právní stát zakazuje poslancům, vládě a prezidentovi zakazovat to, s čím nesouhlasí většina občanů. Barbarství menšiny se musí tolerovat, aby princip právního státu nebyl oslaben.

Jsem přesvědčen, že islamismus tuto léčku právního státu dávno pochopil a že z ní vychází ve své strategii. Rigorosním lpěním na středověkých zákazech a příkazech vystavuje právní stát pokušení vzdát se celistvosti principů a pravidel a hraje si s občanskou trpělivostí a sekularismem vypěstovanou názorovou tolerancí, podrývá občanskost a ochotu k žití pospolu.

Zastánci islamismus šikovně šachují s dvojím právem – šaría a občanské právo sekulárního státu – a vybírají si to, co se jim zrovna hodí. Kupříkladu polygamii, protože ji šaría připouští, a sociální solidaritu pro ženy v polygamním svazku, které platné občanské právo bere za svobodné matky. Vědí, že tím vyvolají veřejné pohoršení, ale to je jejich záměrem a součást jejich strategie rozvolňování a zpochybňování západních principů. Mohou se pak otevřeně vysmát západním praktikám a právnímu myšlení. Ve jménu právního státu musíme snášet barbarské zvyklosti náboženských fanatiků a máme zakázáno zakazovat těm, kterým se právo zakazovat ponechává.