Dávej druhému to nejlepší, co máš!
Konstantin Čcheidze, rodák z Kabardy na severním Kavkazu, syn gruzínského knížete a Rusky, přišel do nového Československa počátkem 20.let. Odešel do emigrace po neúspěšných bojích s bolševiky, jichž se účastnil jako důstojník Kavkazského jezdeckého pluku. V Praze vystudoval Ruskou právnickou fakultu, protektorovanou Univerzitou Karlovou v letech 1922-1929. Působili na ní bývalí profesoři a učitelé prestižních ruských univerzit z doby před bolševickou revolucí. Ve 30.letech zaujal jako literát pevné místo v českém kulturním světě. Napsal čtyři romány, z nichž tři vyšly knižně a měly dobrý ohlas. Už jeho první kniha Země Prometheova z roku 1932 zaujala jako výpověď o lidech a krajích prakticky neznámých. Čcheidzeho vyprávění a meditace věnované Kavkazu jako muzeu světových dějin a jednomu z kavkazských etnik Kabardincům, neztratilo pro pozorného čtenáře dodnes kouzlo.
S Konstantinem Čcheidzem jsem se osobně poznal ještě jako malý kluk někdy v roce 1955, kdy se vrátil ze sovětského Gulagu. Dostal se tam v roce 1945, když bezprostředně po příchodu Rudé armády do Prahy zahájily speciální oddíly sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ (Smjerť špionam) hon na bývalé ruské emigranty. Přestože byl Čcheidze československým občanem, sovětští rozvědčíci ho už počátkem června 1945 zatkli a krátce poté odvezli do Sovětského svazu. V říjnu 1945 byl odsouzen k desetiletému pobytu v nápravně pracovním táboře. Za vinu mu kladli, že se ve 20.letech angažoval v tzv. euroasijském hnutí a publikoval v emigrantských periodikách. Později říkával, že mu život zachránila smrt Stalina a že by jinak Prahu už nikdy nespatřil.
Seznámil mě se Solženicynem, když přinesl časopis Novyj mir s novelou Jeden den Ivana Denisoviče. Přivedl mě k četbě Dostojevského, zejména Bratrů Kramazových a Běsů. Naučil mě chápat Jacka Londona jinak než jen jako dobrodruha a levičáka. V 60.letech začal psát pohádky a příběhy pro děti z kavkazského a středoasijského prostředí a pak vydal na Slovensku novelu Nevěsta hor, s podtitulem legenda z Kavkazu. V roce 1967 získal stipendium Českého literárního fondu na sepsání paměti. Práci dokončil na sklonku roku 1970. Nastupující normalizační éra vydání tohoto díla ovšem zabránila. Je to strhující čtení, které jsem díky autorově shovívavosti, mohl ještě v rukopisu osobně poznat.
Konstatin Čcheidze byl lidsky velice vzácnou osobností, šlechetný, slušný a nesobecký. Krédo osvojené v horách na rozhraní Evropy a Asie, „dávej druhému to nejlepší, co máš!“, ho předurčilo k nesnadnému životu. Kumulují se v něm velké tragédie 20.století. Ale Čcheidze k nim přistupoval s vnitřní silou a pozoruhodnou pokorou. Měl všechny důvody bolševiky, komunisty a sovětský režim nenávidět, ale bylo zřejmě pod jeho úroveň nechat se vláčet pocity prvoplánové nenávisti. Nechyběla mu jakási orientální vášnivost, ale zároveň to byl člověk kultivovaný a ohleduplný. Jak žil, tak i skončil. Statečně, důstojně a čestně. Finis coronat opus. Sáhl si na život vlastní rukou v roce 1974 (bylo mu tehdy 77 let), když cítil, že ztrácí síly, když jeho práce byly znovu odmítané a zaměstnavatel s ním zrušil překladatelskou smlouvu, jež ho živila. Nesnesl zřejmě představu, že by zůstal, nemohoucí, někomu na obtíž. Nedožil lepších časů a leží v české půdě na hřbitově v Roudnici nad Labem.
Čcheidzeho lidský a intelektuální osud staví dodnes drtivé otázky: Kam vedla ve 20.století lidská slušnost?, Kam dospěl člověk, vytržený násilně z vlastního prostředí, jenž se zprvu přirozeně bránil, ale pak uznal, že svět míří jinam? Integroval se navzdory všem překážkám v novém prostředí, aniž popřel své kořeny a zásady. Ale jeho snaha žít poctivě a slušně znovu ztroskotává ve novém střetu s „velkými dějinami“. Čcheidze na to pokaždé odpovídal svým pokorným psaním, v němž je tak málo intelektuálního narcisismu. A neměl ani potřebu se prodávat nebo „sebezviditelňovat“. Jeho jedinou ambicí bylo sloužit jako svědek doby a podat skromnou zprávu o lidech konkrétního času. Konstantin Čcheidze založil svůj život na vroucí náboženské citovosti, jež ovšem nebyla nějakou povrchní formalizovanou zbožností, a na svérázném kosmickém optimismu, jenž se opíral o učení ruského filozofa N.F.Fjodorova, spojující oddanost křesťanským hodnotám s přesvědčením o možnostech vědy a technického pokroku pomoci spojenému lidstvu překonat nemoci, katastrofy, války a smrt. Za svou metafyzicky zakotvenou slušnost byl tvrdě trestán. A je trestán dodnes, neboť se na něj téměř docela zapomnělo. Nebýt sborníku s názvem Zírající do slunce, vydaného v roce 2002, na jehož vzniku se podíleli Vladimír Bystrov a Jiří Vacek, život a dílo K.Č. „gruzínského knížete a spisovatele v Čechách“ by držely při životě už jen kusé vzpomínky několika málo dosud žijících svědků.
Zdeněk Müller
E la nave va
Třetí říjnovou neděli zavěsil iDnes na svou hlavní stránku rozhovor o aktualitách islámu. Nechme stranou více jako pět stovek reakcí. Bezprostředně po zveřejnění interview se projevil i populární bloger iDnesu. Na tzv. soukromém blogu využil nebo lépe zneužil text rozhovoru. Změnil, jak sám uvedl, „jen dvě slova“ – islám a islamismus přelepil pojmy nacismus a národní socialismus – a autorovo jméno zkomolil při zachování jeho německé podoby.
Zdeněk Müller
Šátkem to začíná a terorem končí?
„Dívat se na islám jako na jedno z monoteistickych náboženství je strašná chyba“. Pan Petr Voříšek reaguje těmito slovy na můj blog „Islámské šátky v Čechách“, zveřejněný 5.10. 2014 na serveru aktualne.cz. Soudím, že názor pana Voříška stojí za diskusi. Dovoluji si ho zveřejnit a reagovat na něj.
Zdeněk Müller
Islám na vlně duchovnosti
Když dnes islám tolik zneklidňuje Evropany, není to také proto, že v nich vyvolává špatné svědomí? Pokud jsou k sobě upřímní, měli by si položit otázku, co jsme udělali a děláme my, pokrokoví, vzdělaní, sebevědomí, se svým náboženským dědictvím?
Zdeněk Müller
Viditelné a neviditelné v islámu
Po léta se vede francouzská debata o tom, jak se má či nemá zdejší společnost dívat na své muslimy. Doprovází ji otázka jednou vyřčená, leč povětšinou nevyřčená: Jsou našimi občany nebo nejsou? A jak dalece mohou být našimi občany, když se vnitřně muslim, byť každý jinak a v rozdílné míře, pokládá za součást ještě jiného a mnohdy odlišně zavazujícího společenství náboženství, tradice či kultury islámu? Radikalizace islámu a zmnožování viditelných projevů islámu diskusi na toto téma dále vyhrocuje. Obojí svádí a usnadňuje vidět ve všech muslimech „pátou kolonu“ islamistické invaze či rozmachu nesnášenlivého náboženství.
Zdeněk Müller
Korán a ignorance
Diskuse o islámu na Západě se nese ve znamení zúženého pohledu. Buď se mluví výhradně o sociálním jevu anebo o aktualitách, které činí z islámu zdroj násilí, nevraživosti a náboženské nesnášenlivosti. Mizí tak povědomí o tom, že islám má duchovní dimenzi. K tomu přispívá i ignorance, neznalost tohoto náboženství u bezvěrců, věřících i laxních křesťanů a koneckonců i u samotných muslimů.
Zdeněk Müller
Muslimové v zajetí protimluvů
Od „arabského jara“ roku 2011 vysílá muslimský svět zbytku planety řadu protichůdných signálů. Jdou od velmi současných projevů modernismu k výrazným archaismům, které přežívají v náboženství nebo se ho znovu zmocňují.
Zdeněk Müller
Teorie slučování neslučitelného
Kriminální a hrůzné činy páchané teroristy, odvolávající se na islám, si žádají od muslimů více než jen vysvětlovat a distancovat se. Spolu s představiteli a representanty islámu, imámy a rektory mešit by muslimové měli ve své většině odpovědět důraznějí. Měli by ukázat více a pokročit dále od pouhých stížností na „slučování neslučitelného“.
Zdeněk Müller
Nebát se a nekrást
Svoboda, která připouští zneužívat lidskou slabost a hloupost, není svobodou. Je to jen obyčejné chytráctví. Chytrák je jako žebrák. Spoléhá na druhé. Je otrokem předstírání. Svobodný člověk se nebojí spoléhat na sebe a nekrade.
Zdeněk Müller
Nová irácká válka
Obrázky obletěly svět, aniž by jejich podstatný detail vzbudil valnou pozornost. Fotografie vozidel irácké armády, které ukořistili černooděnci Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Po vítězství v severoiráckých provinciích Ninive a Saladín s nimi míří do svých základen v Sýrii. Kolem silnice jsou už sotva patrny bariéry z písku na irácko-syrské hranici. Před několik hodinami je odstranily buldozéry pod heslem: „Pryč s hanebnou hranicí“.
Zdeněk Müller
Džihád a antisemitismus
Nepředstavitelné se stalo skutkem. Po všech hrůzách a tragédiích, které Evropa zažila během neklidného 20. století. Dnes na počátku druhého desetiletí 21. století se vracejí stíny minulosti. Znovu umírají na Starém kontinentě muži, ženy a děti jen proto, že tak či onak patří k židovstvu, bezhledu na to, zda se pokládají za židy nebo Židy.
Zdeněk Müller
Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.
Zdeněk Müller
Oslava bezvážnosti
Kunderův čtvrtý román psaný francouzsky se objevil na knižním trhu Francie počátkem letošního dubna. Kniha s názvem „Oslava bezvážnosti“, opatřena autorovou kresbou na prodejním obalu, se dostává ke čtenářům v původním znění po své loňské premiéře v italštině.
Zdeněk Müller
Když se praotec Noe bál
Otcové a dědové se kdysi na adresu biblické „potopy světa“ bavili písní Osvobozeného divadla. Praotec Noe se bál, že se mu na jeho záchranné arše „zkřížej rasy“, ale nakonec to dobře dopadlo. Zkrátka se věřilo, že to tak nezůstane, že potopa přestane a že se zas budeme smát.
Zdeněk Müller
Být dědečkem
Ať má dítě nad sebou jakýkoliv strop, vždy se v jeho zorničkách odráží nebe. Já vím, zní to jako fráze, ale dědečkům se to odpouští.
Zdeněk Müller
Jaká je dnešní arabská mládež
Nedávno jsem byl postaven před podobnou otázku. A vzešlo z toho pár poznámek a postřehů, které zde shrnuji.
Zdeněk Müller
Poučení z první světové války
Letos se bude v Evropě opakovaně připomínat stoleté výročí vypuknutí první světové války. Rozpoutala éru barbarství a lidské tuposti, v níž byla zničena velká část všeho pozitivního, s čím evropská civilizace vstoupila do 20. století.
Zdeněk Müller
Poučení z „arabského jara“
Před třemi roky zahájilo Túnisko vlnu protestů v arabském světě. Následovaly ho zprvu Egypt, poté Libye, Jemen, Bahrajn a nakonec Sýrie. Zařadily se do proudu hnutí „arabského jara“. Toto pojmenování se ustálilo jako výraz touhy po důstojném životě a svobodě. Probudila se v arabských národech po dlouhá desetiletí vystavených libovůli a brutalitě autoritativních a zkorupovaných vůdců a jejich režimů.
Zdeněk Müller
Když čert uvízne v detailu
Výbuch v areálu pražského zastupitelství Palestinské samosprávy byl velmi pravděpodobně dílem nešťastné náhody. Leč v samotném případu se odrazily jisté rysy arabsko-muslimské reality.
Zdeněk Müller
Úvaha vánoční
Za pár dnů odzvoní štědrovečení noc konec předvánočnímu očekávání a spustí veselé hodování. Nevím, zda v té noci každý uslyší, jak „hlas zvonů táhne nad závějí“ a jak „všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká“, řečeno s Jaroslavem Vrchlickým. Leč jedno vím zcela určitě. Vnímání Vánoce se mění, jako se měníme my a zvyklosti společenství, v nichž žijeme.
Zdeněk Müller
Radosti a strasti lidskoprávní civilizace
Touha mít demokracii už nalezla živnou půdu i mezi muslimy, jak prokázala vlna „arabského jara“. Vzdor tomu nepřestává být islám ze všech kultur mimo okruh západního světa nejdůraznějším odpůrcem západní demokracie a s ní spojené koncepce lidských práv. Neřekl bych, že chce Západ zničit. Má jen jinou představu o lidském údělu. Povinnosti člověka vůči Bohu a víře staví nad individuální lidská práva. Z tohoto úhlu kritizuje západní humanismus a atakuje slabiny lidskoprávního modernismu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x