Islám na vlně duchovnosti

Když dnes islám tolik zneklidňuje Evropany, není to také proto, že v nich vyvolává špatné svědomí? Pokud jsou k sobě upřímní, měli by si položit otázku, co jsme udělali a děláme my, pokrokoví, vzdělaní, sebevědomí, se svým náboženským dědictvím?

V debatách o islámu se zpravidla uvádí, připomíná, žádá slyšet, co o tom nebo onom, či na to nebo ono, říká korán. Youssef Seddik, túniský filosof, napsal před deseti lety esej s názvem „Korán jsme nikdy nečetli“. Korán se recituje, korán se papouškuje, z koránu se účelově cituje. Leč znát korán do hloubky a v souvislostech, to je věc jiná. Název Seddikova eseje vyslovuje velmi jasně faktickou podobu vztahu k tomuto textu. A týká se to i mnoha lidí ze samotné muslimské komunity.

Ostatně, kolik křesťanů korán otevřelo, stejně jako kolik muslimů otevřelo tóru nebo evangelia? Jedná se přitom o významem velké texty, který by měly patřit ke kulturní výbavě každého vzdělaného člověka, k jeho humanistickému rozhledu. Kolik věřících projevuje zvědavost a je schopno chovat se bez předsudků a odváží se otevřít Svaté písmo jiných?

Žijeme v epoše kultury obecné, v níž nemálo lidí chová představu o náboženství jako o čemsi zbytečném a překonaném. Jsou to pro ně jen naivní historky, které mají sloužít především jako lék proti strachu ze smrti, jen povídačky o zmrtvýchvstání či o ráji, který čeká na poslušné a patřičně odevzdané. Po tisíciletí přitom z náboženství vyrůstaly velké civilizace planety a náboženské prostředí zplodilo mudrce, příkladné „svaté“ , významné myslitele, kteří dosud dokáží vzbuzovat zájem, ba i závist světského myšlení.

Kdy se moderní svět postaví spravedlivě k tomuto dědictví? Opoustili jsme náboženskou epochu a z náboženství se stává jen jeden ze mnoha jiných společenských jevů. Plete se do politiky a mnohdy se zajímá o ekonomiku více než o všeobecnou kulturnost a duchovnost. Tudy cesta ke spravedlivému zhodnocení náboženského dědictví nevede, stejně jako se k němu nedostatneme branou neznalosti. Východiskem může být jen poctivé a bez vedlejších záměrů prováděné přetváření toho, co náboženství dalo lidstvu a co mu odkázalo.

Již více jak čtvrt století se sleduje, jak se náboženství vrací síla a jak Bůh, který měl být mrtev, ožívá. Vysvětluje se to řadou důvodů, které nejsou zcela nepravdivé jako je kupříkladu úpadek víry v sekulární ideologie, neúspěch sociálního inženýrství kolektivních a masových hnutí s představou nového člověka na štítě, zklamání z prospěchářského a sobeckého materialismu. Může v tom být ovšem i revanš nebo protest. Náboženství nechtějí zemřít, dokud jim nedokážeme, že jsme schopni uchopit a pochopit to, co nám chtějí předat. Čekají, že dojdou spravedlivého ocenění než zaniknou a přenechají místo budoucí spiritualitě.

V zrcadle islámu, v této těkavé, rámusící realitě, naplněné vášněmi a krvavými hádkami, lze spatřit nejen odraz v křečích se zmítajícího prostředí, nezřídka agresivně reagujícího na své okolí a vybíjejícího svou energii v trestání domnělých viníků a nepřátel. Svou fascinací pro náboženství a pro povinnosti a závazky, které z víry plynou nebo by plynou měly, byť tato fascinace má nemálo těžko přijatelných, ba odsouzeníhodných projevů, dává islám do kontrastu celé spektrum zlého stavu našeho i evropského křesťanství. Vzdor opakovaným pokusům přiblížit Kristův příklad současnosti platí i nadále v širším měřítku to, co řekl svého času na adresu křesťanství ve Francii kardinál Aaron Jean-Marie Lustiger, pařížský arcibiskup: „Změnilo se v náboženství šedin a prázdných kostelních lavic“.

Islám interpeluje evropské státy, v prvé řadě pak Francii, kde je přítomnost muslimů zejména ze severní Afriky velmi citelná, hodnotově i duchovně. Francie byla kdysi pokládaná za „nejstarší a nejmilovanější dceru“ katolické církve a navíc bývala zemí velkých a významných duchovních a intelektuálních vznětů. Francouzští filosofové, byť byli odpůrci náboženského tmářství, jako Diderot, Voltaire, Rousseau, chovali obdiv ke „skrytému Bohu“, kterého spatřovali v pozoruhodném řádu přírody a kosmu. Pod pojmenováním Bůh si představovali všeobjímající sílu, architekta všehomíra, tvořivou substanci, k níž dodnes vzhlížejí jinak laicky orientovaní svobodní zednáři. Kde je tvoje někdejší duchovnost?  Taková by se dala formulovat výčitka adresovaná dnešní Francii islámem.

Islám se zhusta chápe především jako sociální otázka, jako otázka konfliktních předměstských čtvrtí s výraznými rysy uzavřených ghett.  Gilles Kepel, francouzský sociolog a historik islámu, má jistě v mnohém pravdu. Je třeba číst jeho knihu „Předměstí republiky“ (2012), kde upozorňuje na problém ghettoizace v zónách, kde se hromadí nezaměstnanost, drogový obchod, paralelní ekonomika, výchovné a školní neúspěchy, kde selhává republikánská integrace, kde mizí autorita státu a kde se francouzskostí pohrdá. Tam se šíří tradicionalistický a radikální islám a nabývá zneklidňujících, ba hrozivých proporcí. Zcela jistě jde o reakci na to, že společnost nemá na všechny stejný metr, že těžko tráví příliš velké sousto přistěhovalců s odlišnými zvyklostmi a hodnotami, než jaké dosud stmelovaly domácí národní prostředí.

Bylo by ovšem chybou vidět otázku islámu takto úzce a především jen jako útěk k náboženské a civilizační identitě u chudých a sociálně slabých, kterým se nedaří v novém a jiném prostředí odrazit se ode dna.  Muslimové, kteří se drží své víry a kultury, se objevují ve všech vrstvách francouzské společnosti a nikoliv jen mezi sociálně nejslabšími. Nemálo muslimů se ovšem cítí být spojeno s islámem, ať ho praktikují nebo nikoliv. Dává jim do života jistý hodnotový rámec, nadčasový horizont a trvalé duchovní ukotvení, tedy to, co mnoho současníků v západoevropském prostředí opustilo, o co přestalo pečovat, co nemá a postrádá.

My, suverénně aktivní či jen pasivně přijímající příslušníci hypermaterialistické civilizace, žijeme často bez potřeby zabývat se příliš smyslem existence a starat se o více než vlastní materiální dostatek a individuální spokojenost. Muslimové jsou k tomu, co pokládají za společné, méně lhostejní než jsme my sekulárně uvažující. Nemyslí si, že lidská existence je čistě horizontální, bez vertikály, bez transcendence. Jejich vztah k realitě je poznamenána nejen povrchní pověrčivostí, leč i smyslem pro mystičnost, záhadnost bytí a také duchovní vášnivostí. Vyžadují od sebe plnění mnohdy nepříjemných povinností a trvají na nich, jako kdyby se obávali, že jinak opustí nebo ztratí samy sebe a rozpustí se do bezcennosti.

Vnitřní pouto muslimů k islámu, ať už projevované navenek nebo skryté, se dá chápat jako výraz širšího procesu, jako reakci na vyčerpání antireligiozní dimeze modernizace, jejíž „náboženství pokroku“ nedokázalo nabídnout životnou alternativu k hřejivým podobám starých vyznání. Z moderních společností tak zcela nevymizela potřeba duchovnosti, projevovaná ve formách náboženských nebo jiných. Je to potřeba zamyšlet se nad smyslem života, potřeba setkávání se, meditace, společně sdíleného prožitku, snaha po společenství s ostatními a po hlubším způsobu „naslouchání bytí“.

Takovou aspiraci nejsme ochotni islámu přiznat, když ho omezujeme jen na požadavky sociální a politické. V sekularizované společnosti snadno zapomínáme na duchovní a ideální dimenzi všech velkých otázek společnosti a civilizace a bráníme se – neb to pokládáme za nepatřičné, neslušné či prostě naivní – vidět za krizemi ekonomickými, politickými a společenskými především hlubokou krizi morální. Pohled na islám z jiného úhlu než ze strany jeho provokativní, viditelné bezprostřednosti by nás mohl přivést k hlubšímu smyslu bonmotu, který vyslovil André Malraux někdy před šedesáti lety: „21. století bude duchovní nebo nebude“.