Kriminální a hrůzné činy páchané teroristy, odvolávající se na islám, si žádají od muslimů více než jen vysvětlovat a distancovat se. Spolu s představiteli a representanty islámu, imámy a rektory mešit by muslimové měli ve své většině odpovědět důraznějí. Měli by ukázat více a pokročit dále od pouhých stížností na „slučování neslučitelného“.
Pokaždé, když jsou francouzští muslimové vzati za rukojmí nějakého šíleného a vraždícího fanatika, spokojuje se místní Francouzská rada muslimského kultu s omíláním stále stejné fráze: „nesmí se slučovat neslučitelné“. Má se tím dát najevo, že nelze míchat dohromady islám a islamismus, házet obojí do téhož pytle, směšovat náboženství samotné se vším, co zbavuje islám jeho duchovního smyslu a co z něho nedělá více než jen iniciátora násilí a nástroj smrti.
Rozlišovat islám a islamismus je třeba vzhledem k tomu, že hrůzné zločiny proti lidskosti pachají lidé vydávající se za muslimy a tvrdící, že konají ve jménu islámu. Je naléhavé v takových případech připomínat, že islám není něco takového, že islám s tím nemá nic společného a že islám rozhodně a bezvýhradně odsuzuje takové obludnosti.
Leč toto samotné nestačí. Muslimové musí jít mnohem dál, než jen žádat a apelovat, aby se „neslučovalo neslučitelné“. Říkat, že se nemá směšovat islám a islamismus, to znamená, že je chybné, falešné a lživé spojovat muslimské náboženství s veškerou radikálností, která by se chtěla vyjadřovat jeho jménem.
Zuřiví šílenci, al-Káida, Boko Haram a podobné zcestnosti nevycházejí v žádném případě od muslimů hodných toho jména, byť by islámem a koránem mávali sebevíce. Pro tyto skupiny a lidi není náboženský motiv více než maska verbířů. Je to jen účelové matení, pouhá fasáda, mizerně laciná dekorace nábožnosti. Slouží k zakrytí nelegálních aktivit, podloudného obchodování a dalších špinavostí.
Konstatovat takové věci a připomínat souvislosti je ovšem snadné. Je třeba ještě něco dodat a udělat. Džihádismus, terorismus, radikalismus, to jsou jevy naléhavé. Leč opravdu potřebná debata o islámu by měla vycházet z něčeho jiného. Na straně muslimů brání takové debatě utkvělá představa, že stačí čas od času odsoudit terorismus a fanatismus. Zkrátka řečeno: Jsme proti násilí, islám a islamismus nejsou totéž, odmítáme slučovat neslučitelné. Tak je to v pořádku. Vyřešili jsme problém. Jsme zachráněni. Islám je zachráněn. Aleluja! Nebo spíše Alláh akbar!
Po pravdě řečeno, problém je daleko složitější. Proč? Protože terorismus a radikalismus jsou jevy nejviditelnější a nejkřiklavější. Nejzřetelněji vystavují muslimské náboženství na odiv a nejvíce jsou pro něj ničivé. Hlubší a zásadnější otázka vězí jinde. Vychází z tradicionalismu islámu, to znamená z oddanosti nemalého množství muslimů dogmatům ustrnulým v minulosti, ze slepého podřizování se zastaralým zvykům, překonaným a přežilým tradicím, podrobování se a donucování plnit příkazy z jiných dob.
Takový tradicionalismus, konzervativismus, staromilství, to vše dohromady je mezi muslimy daleko hlouběji zaseté než teroristické násilí. Chcete uvést příklad takové ustrnulé tradice, nad níž se malokterý muslim bude ochoten vůbec zamyslet? Pár takových příkladů rád uvedu: Přiznává se v islámu ženě právo vést modlitbu, tedy plnit úlohu imáma? Odpověď zní: Nikoliv. Může být v islámu pokládán za dobrého a správného muslima ten, kdo se nemodlí pětkrát denně, jak předepisuje islámský zákon? Odpověď zní: Nikoliv. Mnoho muslimů pokládá za hřích podat ženě ruku. Nemálo muslimek pokládá za hřích nechat se vyšetřit lékařem mužem.
Řeknete zanedbatelné maličkosti? Nakupené vedle sebe vytvářejí masu, která oslabuje, ba zbavuje islám schopnosti žít v dnešním světě rovnoprávnosti muže a ženy, ve světě otevřenosti a tolerance, ve světě svobody svědomí ve vztahu k náboženství, to znamená ve světě svobody věřícího jedince ve vztahu ke starým dogmatům jeho náboženství.
Chce-li žít islám v přítomnosti skutečně a plně, neměl by ženám upírat právo vykonávat třeba i roli imáma. Zatím si to dovolila žena jediná, Amina Wadudová, profesorka Virginia Commonwealth University. Dne 18. března roce 2005 vedla páteční kolektivní modlitbu v budově anglikánské církve v New Yorku, když ji k tomu žádná mešita nedala souhlas. Zdá se to být jen okrajová drobnost, leč poprvé byl narušen tisíciletý zákaz a to se počítá.
Žít naplno a skutečně v současnosti by pro islám znamenalo přiznat každému muslimovi a každé muslimce právo rozhodnout se svobodně kolikrát za den má potřebu se modlit. A tak by to mělo platit pro všechny náboženské příkazy zděděné z minulosti. Mít svobodu se osobně rozhodnout, jak se k těmto příkazům postavit, aniž by to bylo spojeno s riskem trestu či jakýkoliv postihu ze strany ostatních věřících. Něco takového je předpokladem k tomu, aby islám vkročil do éry spirituální svobody, to jest svobody věřícího sám si určit, čím se bude ve svém nitru řídit, což nutně musí zahrnout i právo islám opustit a jít si hledat smysl života jinam.
Abdennour Bidar napsal ve své knize „Islám pro naši dobu“, že takový krok by byl zkouškou svědomí v islámu. Měla by to být moderní alternativa k mechanickému podřizování se pravidlům náboženství, tedy k tomu, co islám zná pod pojmem „taqlíd“ čili slepá, otázkami nezpochybnitelná nápodoba tradice. Bidar soudí, že každý muslim a každá muslimka by si měli nárokovat právo ptát se ve věci víry v prvé řadě svého vlastního nitra a svědomí. A měli by hledat v tom, co přichází z minulosti, ve všech rituálech, modlitbách, zvyklostech jako jsou obřízka, půst o ramadánu, pokrmové zákazy, ve všech vnějších znacích islámu, ať je to plnovous nebo zahalování, to nejpodstatnější. Dokázat si upřímně odpovědět, co z těch všech příkazů každému z nich opravdu prospívá duchovně a slouží-li to či nikoliv k individuálnímu niterném růstu. Anebo zda to k nim naopak přichází jen jako zvyklost, jako zavedená formalita, jako stereotyp, o čemž od mládí slyší, že se to patří a že to dělá dobrého a správného muslima či muslimku.
Muslimští reformátoři 20. a počátku 21. století na takové cestě náboženství ke svobodě svědomí trvali a trvají. Je čas, aby muslimové našli odvahu překročit hranici, která je pro ně „červenou čarou“. Tento výraz použil v uvedené souvislosti marocký myslitel Abdou Filali-Ansary v knize „Reformovat islám?“, který vyšla poprvé v roce 2003.
Co je to ta „červená čára“? Nedotknutelné dogma, sakralizované dobro a zlo, zkamenělá tradice, „moudrá“ jen proto, že přichází z minulosti. To zabraňuje každé muslimské mysli vystupovat svobodně, jednat vskutku autonomně, svobodně pochybovat, svobodně nevěřit, když si to přeje. Svobodně jednat s ohledem na vlastní inividuální praxi bez obavy z nátlaku těch, kteří touží vnucovat jediný model islámu, a proti tomu, co túniský právník ´Ijád ben ´Ášúr nazývá „ortodoxie mas“, jinak řečeno proti starému modelu náboženské zbožnosti, který se nepřestává vynucovat, zavádět a přikazovat v některých společnostech, některých prostředích a některých rodinách.
Takové návrhy vyznívají v dnešních poměrech vládnoucích uvnitř nemalé části muslimského světa jako utopie. Leč majíce racionální jádro a vycházejíce od samotných muslimů, byť zatím celkově nepříliš početných, dávají naději, že posléze osvítí cestu islámu z krize, která dnes dále šíří zmar, dělá ze zločinců „mučedníky“ a kupí nevinné oběti. Že to bude cesta dlouhá, klikatá a bolestná, o tom nebude sporu. A určitě bude vyžadovat více odvahy než jaká stačí ke kárání druhých za to, že „slučují neslučitelné“.
