Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace

4. 06. 2014 13:45:49
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.

V románu Osamělost přespolního běžce (vyd. 1959, filmový přepis z r. 1962) vypráví anglický spisovatel Alan Sillitoe (1928-2010) příběh mladistvého delikventa Smithe. V polepšovně, kde si odpykává trest, dostává od ředitele zařízení nabídku, aby začal pravidelně trénovat přespolní běh. Smith má k běhání dispozice a mohl by vyhrát národní mistrovství.

Namísto strohých čtyř stěn věznice se nabízejí tréninky v polosvobodě mimo plot polepšovny v mrazivém chladu zimy. „Od první chvíle, kdy mne dopravili do polepšovny, ze mne udělali přespolního běžce“. Do pravidelného běhání se nepouští z vlastní vůle, není to osobní volba niterná a nemá na ni vliv potřeba praktická. Než Smithe zavřeli, běhal jen proto, aby utekl policajtům. Prchat, sprintovat, nenechat se chytnout, takové jsou motivy lidí jako on, těch co se ocitli nebo stojí „mimo zákony“, všech, kteří vedou válku s těmi ostatními, co jsou „pro zákony“.

Pod vězeňským zámkem má běh jiný smysl a určení než na svobodě. Vězeňský ředitele pokládá běhání za prostředek k převýchově mladých delikventů. Pochopí nebo bude ochoten mladý trestanec přistoupit na pedagogický záměr věznitele? Zájem ředitele uspět a proslavit se svou metodou je silnější než touha trestance se změnit. Přesto Smith nabídku přijímá. A pouští se do tréninku se slibem, že neuteče, i když bude běhat sám bez dozoru mimo vězeňskou ohradu.

Dokáže se kázeň vynucená změnit v kázeň uvědomělou? Postoupí kázeň vnější místo kázni vnitřní, aby se tím sama posílila? Osamělé běhání má Smithe naučit sebeovládání a přivést ho k nápravě z vlastní vůle. Dokáže-li běhat, aniž by utekl, bude to jasný důkaz, že našel správný směr. Ředitel vězení hodlá na Smithově příkladu dokázat oprávněnost své představy filantropické, lidumilné, výchovy. Od chvíle, kdy trestanec přijme úkol, který mu otevře obzor k poznání smyslu života, přestává být vězněm. Humanizuje se a mění se v lidský subjekt, schopný se ovládat a přestat být pro společnost nebezpečný.

Leč Smith uvažuje jinak. Dosud vyrůstal s představou dvou světů, dvou rozdílných přístupů k „zákonům“ a dvou rozdílných válek v těchto světech probíhajících: „Válka, které vedou ti, co vládnou, není moje válka. Nemám s ní nic společného, protože mne zajímá jen válka moje“.

A co je to ta „Smithova válka“? Zápas na dvou úrovních. S jiným, s těmi, co jsou „pro zákony“, s těmi, kteří jsou spíše uvnitř než mimo. A zápas se sebou samým. Lze si i ve vězení zachovat jistou míru sebevlády? Jak se změnit po svém? Nikoliv se zlepšit podle vzoru kázně vnucované, nýbrž se proměnit, stát se jiným? Střetávání dvou rovin jedné války dává tak duchovní rozměr každodennímu pravidelnému běhání jednoho mladistvého trestance.

Ideál běhu jako návodu k nalézání životního cíle ve shodě s všeobecně platnými „zákony“, což je projekt vězeňského ředitele, Smith v kritickém momentu odmítne. V závodě, na který usilovně trénoval a kde se má prokázat, že se napravil v intencích ředitelovy výchovné představy, odmítne vyhrát. Ačkoliv jasně vede, ve finiši ostentativně přenechává první místo jinému běžci.

Překvapivá katarze, očistné rozuzlení příběhu ve chvíli vrcholného napětí s mravním ponaučením, nahrává na povrchu čtenářově sympatii pro hrdinu, korunujícího svou válku proti nepříliš sympatickému řediteli a všem, kteří v konformní slepotě věří „zákonům“. Pod povrchem této války (ostatně silně dobové, neboť román vznikl před více jak půl stoletím v atmosféře prvních kampaní proti příliš autoritativní výchově) se skrývá jiný, nadčasový zápas. Prohra v němnabývá zcela jiný smysl než je běžné. Smith o tom při jednom ze svých ranních výběhů říká: „Možná, že ve chvíli, kdy porážíme jiné, umíráme“.

Lze se naučit neporážet druhé? Neporážet druhé, to je hluboce lidské poučení poznané při běhání, „pravý smysl mého běhu“,usuzuje románový hrdina. Nikdy neprokážeme lépe, že máme vládu sami nad sebou, než když odmítnemeprojevit nadřazenost nad ostatními. Samozřejmě, že při běhu rádi soupeříme s jiným běžci. Koho by nepotěšila výhra. Leč tato vnější stránka je jen méně závažnou součástísportovního soupeření. Pod ní se skrývá prostor pro zápas vnitřní. A bez běhu by nás asi nikdy nenapadlo přemýšlet o vítězství v prohře. Ostatně, není ničím novým a neznámým, že při běhu do hlavy přicházejí myšlenky krystalicky průzračné.

Vypravěč příběhu, trestanec Smith, se k něčemu takovému doslovně hlásí: „Na přespolním běhu je dobré, že mě nutí lámat si hlavu a že se při něm naučím víc, než když ležím v posteli“. Běh i spánek jsou činnosti veskrze individuální. A osamocenost prospívápěstování vnitřního monologu. Běhspouští myšlení přirozeným způsobem a nenuceně.

Pravidelné běhání může sloužit i jako školení v prohrávání. Ostatně, každý běžec vyhraje jen občas. Obvykle skončí za někým. Lečje smyslem běhu porazit ostatní? Nejde spíše o tom vyhrát nad sebou samým? Možná, že je třeba učit se prohrát s ostatními, abychom dokázali sami nad sebou vyhrát.

Autor: Zdeněk Müller | středa 4.6.2014 13:45 | karma článku: 11.08 | přečteno: 255x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Zeman, Babiš, Bartoš a ti další, jsou osvícení!

A fakt nekecám. Už tolik času to mám možnost pozorovat. A to aniž bych o to zrovinka nějak stála. Mám i důkazy!

18.11.2017 v 17:40 | Karma článku: 7.66 | Přečteno: 217 | Diskuse

Lubomír Vít

Je křesťanství jenom pohádka?

To do nás vtloukali komunisté. Ve škole nás učili, že náboženství vzniklo aby ovládalo masy. Dokonce byla písnička, poručíme větru dešti,kdy má pršet a kdy vát.

18.11.2017 v 16:31 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 258 |

Mirka Švarcová

Mí prarodiče jsou pašáci!

Procházím se po domě, je ve mně malá dušička, je mi úzko. V tom domě jsem strávila celé svoje dětství. Krásné dětství. S babi a dědou v líbánkách i hádkách, ale vždy s nimi byla ve finále velká legrace.

18.11.2017 v 15:37 | Karma článku: 19.18 | Přečteno: 393 | Diskuse

Pavel Vrba

Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

18.11.2017 v 14:15 | Karma článku: 9.75 | Přečteno: 192 | Diskuse

David Gruber

Hlubiny študákovy duše – písemka z matematiky 1939 – prezidentští kandidáti v roce 2017

Včerejší den se týkal studentů, televize Nova tedy měla o nich klasický film z roku 1939. Zajímalo mne, jaké příklady měli septimáni na závěrečnou písemku z matematiky. A co ty příklady vypovídají o úrovni vzdělanosti tehdy a dnes

18.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 26.60 | Přečteno: 795 | Diskuse
Počet článků 263 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2510
Filosof, historik, arabista, publicista a pozorovatel současného světa, na který zírá většinou z Paříže, kde žije.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.