Nedávno jsem byl postaven před podobnou otázku. A vzešlo z toho pár poznámek a postřehů, které zde shrnuji.
Arabská mládež dneška je v prvé řadě informovanější než tomu bývalo ještě v nedávné minulosti. Tím se bezesporu výrazně liší od mladých lidí, které jsem potkával v arabských zemích před dvaceti a více lety. Dostupnost moderních komunikačních prostředků, která je planetární, nevynechala arabský a muslimský svět. Přístup k informacím a nové možnost komunikace jsou dnes na zcela jiné úrovni než v předchozí éře přenosných rádii a televize. Nevychází z toho automaticky růst vzdělanosti. Internet má jednu zásadní nevýhodu, která je nakažlivá i pro arabskou mládež: neslouží zpravidla k tomu, aby se uživatel poučil, nýbrž k tomu, aby si potvrdil, že má pravdu.
Demografická vlna, která zasáhla arabské země před čtvrtstoletím, přivedla nyní do aktivního věku početně silné generace. Rozmach arabského školství dovolil, aby tyto generace dosáhly jisté úrovně vzdělání. Pokud kvalitou toto vzdělání nezřídka pokulhává, není to překážka nejpodstatnější. Krize začíná tam, kde hospodářský a společenský život se na stávající příliv mládeže do života nijak nepřipravil. Výsledky jsou známe. Více jak 40% nezaměstnanost u mladých do 25 let, prakticky ve většině zemí arabského světa, někde dokonce ještě více. Nezaměstnanost je pro mladé lidí společenskou zhoubou kdekoliv. Okrádá je o šanci dospět a zvyšuje nebezpečí, že se dají na dráhu společensky škodlivou, ať je to obchodování s drogami, gangsterství nebo život nesvobodných žebráků, odkázaných na charitu či sociální podporu.
Pokud jde o ideový obzor arabské mládeže, zcela se z něho vytratilo někdejší nadšení pro arabskou jednotu. Ruku v ruce s tím jde úpadek zájmu o „palestinskou otázku“, kdysi ústřední téma arabských nacionalistů. O pohřeb arabského nacionalismu se postaral politický islám. Vrací arabské společnosti do stavu, kdy povědomí národního celku je potlačováno zdůrazňováním komunitní příslušnosti, zprvu muslimové a ti ostatní, posléze konfesionálně sektářskými rozdíly v samotném islámu, pro konkrétní představu - šíité proti sunnitům v Iráku, sunnité proti šíitům v Sýrii, zůstaneme-li v nejžhavější přítomnosti.
Náboženství na mládeže nepřestává tak či onak působit. My těžko chápeme, že muslim nerozlišuje politické a náboženské. Neznamená to ovšem, že by všichni muslimové dnes souhlasili s politickým islámem čili islamismem. Jedni si myslí, že „političnost“ stačí vyjadřovat chováním a jednáním v běžném každodenním životě. Druzí naopak přehnaně „politizují“ a jsou schopni obrazně řečeno spotřebovat mnoho inkoustu nebo si vykřičet hlas na téma, které se nikdy ke spokojenosti všech nevyřeší, například, zda se má zbožná žena zahalovat od hlavy až k patě nebo zda stačí, když se zakryje vlasy šátkem. Anebo prolít litry krve v boji za něco, co nikdy nevyhrají, neboť se to vyhrát nedá, protože sám cíl je stanoven příliš obecně, například „spravedlnost pro muslimy“ (co je to ta spravedlnost? kdo je muslim a kdo nepřítel či takfírí, tj. k nevíře svádějící muslim?), nebo nereálně „obnovit chalífát“.
Nemalý vliv mají i nejrůznější předsudky, tak či onak související s tradicí náboženskou nebo kulturní. Týkají se kupříkladu vztahu mužů k ženám, kde se uznává nerovnost postavení obou pohlaví a to i u soudu. Kupříkladu při znásilnění nemá nevdaná či svobodná žena velkou šanci domoci se spravedlnosti, neboť muž bývá zpravidla osvobozen. Silným argumentem je přitom koránem a tradicí utvrzovaný názor o slabosti mužů tváří v tvář ženské svůdnosti. Odtud ostatně vychází i zdůvodnění pro požadavek na ženskou cudnost, která se následně manifestuje různou mírou ženského zahalování.
Podobně je tomu s rolí žen v rodině. Dívky jsou vychovávány, pod dohledem mužské části rodiny, přísněji než chlapci, kteří jsou svými matkami nezřídka omlouváni a rozmazlováni. Tady je namístě poznámka, že mají-li dívky mají v arabském prostředí příležitost studovat, dokáží se lépe prosazovat a zpravidla jasně předčí svými schopnostmi mužské protějšky. Je to snad nechtěný efekt této výchovné tradice? Viz příklad Túniska, kde vysoká účast žen se vzděláním na politickém životě (pozitivní efekt postkoloniálního bourgibismu) výrazně brzdí snahy islamistů vnutit společnosti zásady šaríy.
Jaká je tedy arabská mládež? Jde nepochybně s duchem doby, sváděna modernitou a konfrontována s nevyhaslými tradicemi, které se tu a tam snaží vydávat za nenahraditelnou přednost.
