Za pár dnů odzvoní štědrovečení noc konec předvánočnímu očekávání a spustí veselé hodování. Nevím, zda v té noci každý uslyší, jak „hlas zvonů táhne nad závějí“ a jak „všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká“, řečeno s Jaroslavem Vrchlickým. Leč jedno vím zcela určitě. Vnímání Vánoce se mění, jako se měníme my a zvyklosti společenství, v nichž žijeme.
Od rozhodně náboženského obsahu přes světskou poetizaci až modernímu zkonzumění prošel u nás proces proměny Vánoc i krátkou ideologizační fází. V letech padesátých se zastánci krajní podoby komunismu pokusili české vánoce vymazat z kalendáře a změnit je po sovětském vzoru v „radostné novoroční svátky dětí za účasti Dědy Mráze“.
Mám z té doby osobní vzpomínku. Na vánoční besídce pro děti v úřadu, kde pracoval otec, pronesl jeden pán větu, která se posléze stala v naší rodině pověstnou: „Nyní přijde Mikuláš, toho času Děda Mráz“. V pozadí sentence, znějící na danou dobu riskantně ironicky, byla zcela jistě stranická směrnice z 1.12.1953. Určovala, jak „organizovat Dědu Mráze“. Dovolím si text vnitrostranického dokumentu citovat. Je vzorovou ukázkou, jak ideologická servilita vytváří svérázný jazyk, který zastírá, předstírá a konstruhuje tragikomický nesmysl.
„Ve dnech 15.-31. prosince 1953 budou ve všech místech naší vlasti uspořádány Radostné novoroční svátky dětí za účasti Dědy Mráze. Letošní akce je rozdělena na československého Dědu Mráze a sovětského Dědu Mráze z toho důvodu, že byly velké nejasnosti a děti se loni často ptaly Dědy Mráze rusky a ten jim nedokázal rusky odpovědět. Dětem bylo také často divné, jak je možné, že se Děda Mráz, který jede z Kamčatky do Československa, vyskytuje na mnoha místech najednou. Proto přijede letos do ČSR sovětský Děda Mráz, který navštíví v ČSR několik měst a jelikož nemůže navštívit všechna místa, bude správné, aby nadílky, estrády, atd. prováděl ve všech ostatních místech československý Děda Mráz. Celá akce je rozdělena na dvě části:
- Putování sovětského Dědy Mráze ze Sovětského svazu k našim dětem.
- Nadílka československého Dědy Mráze našim dětem.
Sovětský Děda Mráz bude představitelem hojnosti a štědrosti a bude symbolicky vyjadřovat bratrskou a nezištnou pomoc Sovětského svazu našemu lidu. Bude mluvit pouze rusky a jeho oblečení bude odpovídat sovětskému pojetí Dědy Mráze. Představitel sovětského Dědy Mráze bude zajištěn centrálně. Československý Děda Mráz bude postavy ryze národní (ladovský typ), bude mluvit pouze česky a ve svém uvítacím proslovu vyjádří vděčnost a lásku Sovětskému svazu a předá pozdravy našich dětí dětem sovětským“.
Bylo by dosti laciné vysmát se právě přečtenému, anebo se nad ním jen rozhořčit ve smyslu primárního antikomunismu. Stranou ponechme časové souvislosti dokumentu. Spokojme se jen se zmínkou, že nese stopu krátkodobého uvolnění tuhého režimu po Stalinově smrti v březnu 1953. V Sovětském svazu byli masově propouštěni z gulagů političtí vězni a u sovětských satelitů se začalo opatrně hovořit o národních cestách k socialismu. Takže napříště už nikoliv výhradně jen sovětský Děda Mráz, ale i ten československý v kabátu z obrázků mistra Lady.
Textu, který patří do naší novodobé historie, věnujme dnes pohled z jiného úhlu. Jistě se jedná o odstrašující příklad překrucování vlastní národní tradice a roubování na její pachýl tradice jiné. Leč uniknout pozornosti by nemělo ani jeho nadčasové poučení. Čtu ho jako apel ke kritickému nahlížení všech efemérních a módních proměn. Nejen těch vnucovaných a vynucovaných konformitou doby.
Když už není zdaleka tak akutní jako kdysi ohýbat kvůli pouhému přežití hřbet, mizí snad i důvod stydět se zachovat alespoň o Vánocích na chvilku věrnost čemusi, co je větší než Já každého z nás. Individuální věrnost sobě mohu projevovat po celý ostatní rok. Nyní o Vánocích jde především o věrnost tradici mého vlastního rodinného prostředí a všem jeho dohlédnutelným spolutvůrcům a předkům. Není to přece tak těžké břemeno a nezvládnutelný závazek.
Ať tedy „staré písně v duši znějí a s nimi jdou sny jesliček“ a náš „duch zas tone v blaha moři a vzdech srdce táhne hluboce“. Ať zvony znějí, světla hoří a v srdcích struny zvučně se chvějí, když čirá radost se jich dotýká.
