Radosti a strasti lidskoprávní civilizace

Touha mít demokracii už nalezla živnou půdu i mezi muslimy, jak prokázala vlna „arabského jara“. Vzdor tomu nepřestává být islám ze všech kultur mimo okruh západního světa nejdůraznějším odpůrcem západní demokracie a s ní spojené koncepce lidských práv. Neřekl bych, že chce Západ zničit. Má jen jinou představu o lidském údělu. Povinnosti člověka vůči Bohu a víře staví nad individuální lidská práva. Z tohoto úhlu kritizuje západní humanismus a atakuje slabiny lidskoprávního modernismu.

Mezi světovými náboženstvími má islám výjimečné postavení. Je nejmladší a nezná jasnou hranici mezi duchovním a světským životem. Náboženství je politika a politika je náboženství. Neméně důležité je, že islám představuje nekompromisně monoteistický pohled na Boha Všemohoucího. „Není boha kromě Boha“, tak zní základní věroučný výrok muslimů, opakovaný ve všech jejich modlitbách. V neposlední řadě platí, že v současné době nejsou nikde na světě příkazy „svaté knihy“, v případě islámu je to korán a příklady islámského proroka Muhammada, tzv. chadísy, dodržovány tak pečlivě a horlivě jako mezi muslimy.

Dnešní situace se liší od doby, kdy jsem vstoupil vstoupil do chrámu orientální vzdělanosti a do jeho arabisticko-islamologického patra. Zanedlouho to bude celé půlstoletí. Tehdy byl islámský ohlas na výzvy rozvinutého světa spíš tlumený. Utilitářský liberalismus kapitalismu a materialismus postátněného socialismu působily na muslimskou společnost rozkladně. Z jedné strany nevídaný pokrok techniky, svůdné a radostné vyhlídky slibované svobodně jednajícím jedincům. Ze strany druhé plánované hospodářství a světský stát jako záruky materiálního rozvoje a sociální spravedlnosti. Ze dvou táborů rozděleného světa vycházely soupeřící naděje. Kapitalistický Západ žil v iluzi, že by civilizace lidských práv mohla v islámu jako eticky efektivním náboženství nalézt oporu. Socialistický Východ hledal spojence pro civilizaci sociálního inženýrství s cílem vytvořit „světový blok pokroku“, lepší organizaci světa a nového člověka.

Pak jsme se stali svědky náhlého přelomu. Kapitalistický Západ dosáhl téměř ze dne na den velkého vítězství nad socialistickým Východem. A nebylo k tomu třeba jediného výstřelu. Projektanti světové civilizace sociálního inženýrství nedokázali zvládnout a naplnit svá předsevzetí. V nevojenských oblastech zaostal Východ daleko za Západem.

Ve vojenských dobrodružstvích v rozvojovém Třetím světě se Východu nevedlo i nic lépe než jeho rivalům ze Západu. Soupeři měli k dispozici zbraně, které mohly zničit během několika hodin obě válčící strany. Válka se ovšem jevila být tak riskantní, že obavy zvítězily nad pokušením udeřit. Jaderná konfrontace se neuskutečnila. Navíc už tehdy minula doba, kdy se spory daly řešit válkou bez rizika, že v ní jedna či druhá strana ztratí velmocenské postavení .

Své sehrály další jevy ve světě s dopadem na oba soupeřící bloky Západu a Východu. Jednalo se prvé řadě o demografickou explozi v oblastech světového Jihu a o zrod ekonomické moci ropu produkujících zemí Blízkého a Středního východu. K obojímu se následně připojil znovu probuzený islám.

Euforie z vítězství Západu, pěstovná a živená médii, lhostejnost intelektuálů vůči znepokojivým jevům, podtržená badatelskou a akademickou sebestředností, vydaly záhy hořké plody. Tématika militantního islámu a přítomnost muslimských menšin v západní Evropě jako hrozba pro stabilitu civilizaci lidských práv byla ponechána na pospas senzacechtivým médiím a nepoučeným propagandistům. Po nadšení pro vítězství Západu přišla do módy hrůza z islámu. V obou případech se stejným efektem: odvádět pozornosti od vlastních západních nedostatků. Zničení Světového obchodního centra ve New Yorku 11.září 2001 teroristy se jménem Alláha na rtech nabídlo kardinální argument heroldům vnějšího nebezpečí a autorům sporné koncepce války s terorismem.   

Leč historie nás učí, že říše a civilizace zaníkají spíše vlastním rozkladem než tlakem zvenku. Slabinou Západu je nevyrovnaný vztah mezi právy a povinnostmi. Boj proti různým formám bezpráví vedl k tomu, že obhájci svobody soustředili pozornost na lidská práva a ostatní otázky opomenuli. Zodpovědnost byla ponechána na  svědomí a rozhodování jedincům. Zákony stanoví pouze to, co se dělat nemá. Co by měli občané dělat, k tomu by je mělo vést vzdělání. Leč škola se změnila. Poskytuje infomace a učí dovednostem, zatímco daleko méně dbá na vzdělanost. Vzdělanost, to je všeobecná kulturní poučenost, obsažena ve slovech, písmech a dílech našich předků a z toho vycházející schopnost rozlišovat trvalé od krátkodobého, podstatné od druhořadého. Něco takového lidem do hlavy a vědomí sotva vnese život sám. Navíc ztratil uznání a autoritu učitelský stav. Ty tam jsou časy, kdy byla škola otevřena jako povinnost pro všechny občany a k učitelstvu se vzhlíželo s úctou a vděčností.  

Rezignace na rovnováhu povinností a práv poškozuje civilizaci lidských práv. Nelze tvrdit, že by počet těch, kteří se vyhýbají svým povinnostem, zůstával stabilní. Naopak spíše takových případů narůstá, stejně jako se zvětšuje počet těch, kteří se svých práv nedovolají. Smysl západního pojetí lidských práv se tím nebezpečně zpochybňuje. Rostoucí počet přistěhovalců ze zemí, kde je normou spíše plnění povinností než užívání práv, činí aktuálním přehodnotit naše stávající představy o svobodě. 

Radost ze života, hledání a usilování o štěstí, figuruje v Deklaraci OSN z konce 40. let jako jedno ze specifických lidských práv. V prostředí Západu, kde nabývá na důrazu hedonický sklon „užívat si“ nad skromnějším život žít a prožívat, se uznáním individuálního práva na „radosti ze života“ morálně schvaluje škála příjemných libostí, mezi jinými život nezatížený starostí o potomstvo. Že populační křivka v západních zemí stagnuje, je obecně známo. Možná je to dobré, protože svět se jako celek přelidňuje. Leč stagnace neplatí pro celý svět. Populační exploze naopak probíhá u národů, které z různých důvodů vyhýbají antikoncepci a které zároveň nejsou schopné uživit se z vlastní zdrojů. 

Důsledkem je masová migrace do bohatšího světa. Západ je ovšem otevřený jen tehdy, má-li nedostatek pracovních sil pro manuální a méně kvalifikované činnosti. Jinak se snaží volný příliv přistěhovalců omezovat, i když brzdit ilegální přistěhovalectví ovládané různými mafiemi je stále obtížnější. Integrace migrantů by zřejmě nebyla velkým problémem, kdyby si všichni lidé byli rovni. Můžeme se vznešeně dušovat, že to platí a býti takto má, leč opak je pravdou. Lidé si nejsou rovni. Chtěnechtě si nesou stopy svého původu a spolu s kulturou si osvojují svou vlastní představu o smyslu života.

Žít vedle sebe lze i při existenci takových rozdílů. Podmínkou je ovšem ochota hledat s jinými kulturami snesitelné navzájem neagresivní soužití. Navíc každá představa o životě nezaručuje nutně svému nositeli schopnost vyrovnat se s představou jednoty lidských práv. Například muslimové by museli příjmout právo na odpadlictví nebo rovnost pohlaví.

Liberální výklad lidských práv vyvolává nesoulad. Přitaká chování, které zastánce přísného dodržování mravních přikázání odpuzuje. Křesťané už si zvykli na nesnadné soužití mravních principů, k nimž se hlásí, a rozvolněné atmosféry ve společnosti západní civilizace. Je otázkou, zda je muslimové dokáží napodobit.  Nepůjdou nakonec raději cestou ochrany svých příslušníků před vtíravostí západního životního stylu? Mnozí z nich tak dnes už činí.  Je snad vyloučeno, že by některé kulturní menšiny, včetně té muslimské, mohly vytvořit společnou frontu s těmi křesťany, kterým dělají starost škodlivé důsledky kultury příliš tolerantní, kultury, která čím více omlouvá a připouští, tím méně zavazuje? Anebo Západ dokáže z vlastních duchovních zdrojů obhájit humanistický rozměr své lidskoprávní civilizace a dodat jí rovnováhu potřebnou k tomu, aby se udržela při životě?  S čím se lidskoprávní civilizace bude muset vyrovnat, nechce-li zeslábnout až ke svému sebezničení, je tedy docela jasné.