Hrozba „studentů Pravdy“

Po pádu Kábulu v listopadu 2001 si svět odechl. Do středověku obrácený režim tálibů, těchto „studentů Pravdy“ (rozuměj Pravdy Alláhovy), byl poražen. Představa, že se tak stalo navždy, se brala jako samozřejmost. Po téměř osmi letech je už docela jasné, že taková představa byla jednou polovinou dílem euforie a druhou polovinou dílem slepoty. Tálibové se vracejí nejen do Afghánistánu. Jejich „pravda“ ohrožuje dnes už i stabilitu Pákistánu. Kdo za to může?

Po bitvě každý generál. Většinu napadne to nejjednodušší. Mohou za to Američané a Bushova administrativa. Spáchali historickou chybu. Namísto toho, aby se okamžitě po zlomení moci tálibů vrhli vší silou do budování afghánského státu schopného zajistit lidem v zemi lepší životní perspektivu a tak většinu odvést od lákadel extrémů, soustředili se na přípravu války v Iráku. V zemi nebylo dost vojáků k zajištění bezpečnosti a dost peněz k budování silnic, škol a nemocnic. Pozornost světa se obrátila k Iráku a Afghánistán zevšedněl. Poražení, ale nikoliv zdecimovaní tálibové mohli znovu zvednout hlavu.

Pravda, americký projekt byl napsán jinak, než se ve skutečnosti nakonec vše odehrálo. Irák byl v něm klíčem, kterým se měly otevřít zabouchnuté dveře k prosperitě a demokracie celého Blízkého a Středního východu, tedy i Afghánistánu, který se náhle ocitl na okraji zájmu. Likvidace režimu nespolehlivého Saddáma Husajna měla vyvolat dominový efekt a zabránit tomu, aby islamističtí extrémisté ztratili jednou pro vždy možnost vytvořit někde svůj „džihádistán“. Inu, plán nepostrádal logiku a nelze tvrdit, že byl od samého počátku veskrze katastrofický. Byla to sázka s nadějí uspět, stejně jako hazard s rizikem prohry.

Afghánské neštěstí ovšem nemá jediného viníka. Tím druhým je Pákistán. Jeho vláda a prezident generál Mušarraf nechali tálibům volné ruce. Poskytli jim útulek na pákistánsko-afghánském pomezí a přestali se o ně zajímat. Když zajdeme hlouběji do minulosti, zjistíme, že velení pákistánské armády a pákistánská tajná služba si táliby původně vytvořily jako nástroj pro své strategické plány. Islamistické záměry tálibů je nevzrušovaly, neboť o náboženství a islám se nezajímají jinak než z praktického hlediska. Potřebovaly mít prostředek nátlaku na svého hlavního soupeře Indii.

Počátkem 90. let po odchodu Rudé armády z Afghánistánu začaly armáda a tajné služby Pákistánu financovat a vyzbrojovat hnutí „studentů Pravdy“, aby si zajistily jejich prostřednictvím kontrolu afghánského území proti možnému vlivu Indie. Víme, k čemu to vedlo. Tálibové ovládli Kábul a nastolili v zemi tuhý režim islámského konzervativismu. Když byli posléze vyhnáni silou Američany rozhýbané intervence, reagující na 11. září a na vstřícnost tálibů k al-Káidě, mohli se usadit za asistence pákistánské tajné služby v pohraničních oblastech. Pákistánští vojáci usoudili, že by mohli zase někdy posloužit jejich zájmům.

Z čeho pramení ta potřeba pákistánských ozbrojených sil mít v extrémistech svou potenciální zbraň? Je to téměř hysterická obava z Indie. Ať už je zdůvodněná, či nikoliv, živí se ze dvou skutečností. Po příchodu k moci se afghánský prezident Karzáí obklopil vojenskými veliteli, kteří během občanské války v 90. letech si pomoci svých ozbrojenců vynutili respekt v jednotlivých oblastech země a pak za pomoci Američanů a NATO vedli útok na táliby držený Kábul. Mnozí z nich dostávali pomoc od Indie, tedy od nepřátel Pákistánu. Druhým pro Pákistán zneklidňujícím jevem byl návrat Indie do Afghánistánu. New Delhi obnovilo diplomatické zastoupení v zemi, přerušené po vpádu sovětských jednotek v roce 1979, postavilo si velkou ambasádu a zřídilo v zemi řadu svých konzulátů. Nové vládě Karzáího poskytla Indie značnou finanční pomoc. Pákistánská tajná služba začala spatřovat americkou a mezinárodní intervenci jako spojence Indie a oplátkou umožňovala tálibům usazeným v Pákistánu vracet se do Afghánistánu a tam vést svou „svatou válku“. Dokonce jim poskytovala informace o pohybu a časech zásobovacích konvojů NATO, aby je mohli snadno a účinně napadat.

Leč tvůrce ztratil kontrolu nad obludou, kterou postavil na nohy. Dnes už pákistánští vojáci pochopili, že jim tálibové přerostli přes hlavu. Sahají po moci nejen v Kábulu, ale i v Pákistánu. Na zničení nestvůry už vojáci nemají a tak se uchylují k uzavírání dohod ohledně některých území v zemi. Domnívají se, že když ustoupí tálibům v záležitosti přísné mravnosti a striktního dodržování šaríy, tedy když vlastně obětují část Pákistánců na oltář náboženského fanatismu, že to táliby uspokojí. Ti ovšem nemají zájem nechat se zastavit nějakými smlouvami. V Pákistánu je podporují i další skupiny, které pákistánští vojáci vytvořili pro své cíle podobně jako hnutí Tálibán.

Jedná se konkrétně o islámské bojovníky vycvičené pro boj v Kašmíru. Na 100 tisící těchto ozbrojenců přišlo o práci, když se před pěti lety Pákistán hledat s Indií smír ohledně území, o které obě země vedou více jak půl století spory. Když pákistánská vláda nenašla způsob, jak kašmírské záskodníky, které původně vycvičila, vrátit do normálního života, zaskočili tálibové spolu s al-Káidou. Zapojili je do svých řad a dali jim „perspektivu“. Postupně si osvojili jiný cíl. Místo Indie mají nyní na mušce samotný Pákistán. Proč nezačít náš džihád tady u nás doma?,  říká si stále více těchto „Kašmírců“. Cíl je jasný. Zmocnit se Islamabádu a „osvobodit“ Pákistán. Z muslimské strany nemůže pro svět vzejít nic horšího než taková perspektiva. Nezapomínejme na jadernou zbraň Pákistánu!

Je překvapivé, jak značné možnosti k financování svého hnutí a svých aktivit v současnosti tálibové mají. Letos se pokusili tálibové ovládnout údolí Svát, které patří k bohatým zónám Pákistánu, nějakou dobu tam byli pány. Těží se tam smaragdy a tálibové ovládli obchod s tímto zbožím. K jejich obchodním komoditám patří rovněž drogy. Není známo, zda mají pod kontrolou veškerou obchodní síť s drogami jsoucí až k pouličním dealerům. Anebo zda se spokojují jen s velkoobchodními dodávkami do Dubaje, sloužícího za mezistanici na drogové cestě dále do světa. Velké příjmy jim plynou z výkupného vyplaceného za unesené osoby. Jen od počátku letošního roku došlo k téměř dvěma stům případů. Peníze jim přicházejí rovněž z bohatých států Perského zálivu. Emírové si takto kupují dočasný klid a do budoucna možná větší ohledy. Není pak divu, že si tálibové mohou dovolit kupovat zbraně, jezdit v moderních offroadech a platit 300 dolarů měsíčně svým bojovníkům, což je podstatně více než obnáší plat vojáka regulérní pákistánské armády.

Mohou se chopit moci? Zatím zřejmě nikoliv. Dokud zůstane půlmilionová pákistánská armáda celistvá, neprosadí se. Leč mohou provokovat zmatky s cílem destabilizovat zemi a celý region a s vyhlídkou, že něco takového přivodí nakonec vysněný zvrat. Pokud sledujeme náladu mezi běžnými Pákistánci a jejich názory a životní představy, dá se tvrdit, že extremismus tálibů rádi nemají. Obyčejný Pákistánec nebývá náboženským vášnivcem. K ženám chová úctu a netouží po jakékoliv morální revoluci. Ale na rozdíl od Afghánců nepoznali Pákistánci co znamená žít pod knutou tálibů. Nedokáží si představit, co to obnáší. A pak se jim po léta vtloukalo do hlavy, že tálibové přišli zvenčí a že za to může Indie. Nechápou dosud, že nebezpečí číhá doma a že nebudou-li reagovat jako národ a občané, jejich stát se může ocitnout ve smrtelném nebezpečí. Držme jim palce, aby prohlédli!