O té integraci, co nefunguje

V Evropě se setkáváme se dvěma modely integrace přistěhovalců. Oba jsou plodem historického vývoje. Francouzský republikánský model a britský model komunitní. První se snaží cizí identity semlet a změnit přistěhovalce ve Francouze. Druhý sází na uchování cizích identity v mozaice komunit.  

Dříve oba postupy fungovaly docela dobře. Francouzský model, silně ideologický, se projevil jako pozoruhodný nástroj integrace. Rozmělňoval generace Poláků, Italů, Španělů, Portugalců a Židů, aby z nich udělal francouzské občany, hrdé na to, že jsou potomky Galů s blonďatými vlasy a kníry.

Britský model, založený pragmaticky, fungoval jako přirozené síto. Následkem toho, se Velká Británie nikdy nestala zemí masového přistěhovalectví. Teprve nedávno dostal tento model ideologický rozměr. Multikulturalismus. Platí to i pro další země Evropy, jako jsou Nizozemsko, Belgie a Německo. Přijali více méně shodný britský model integrace a stejnou ideologii.

Dnes je zřejmé, že jak model britský, tak francouzský přestaly fungovat. Oba sice haprují už dvě desetiletí, ale přiznání této reality se zametalo pod koberec, nebo lépe, za pevné ideologické zdi. Teprve tragédie z posledních let – zavraždění filmaře Theo Van Gogha v Amsterodamu, atentáty v Londýně, bouře na předměstích francouzských měst – strhly zdi mlčení. Selhání integračních postupů se ukázalo v plné nahotě.

Oba postupy, každý sice po svém, vedou shodně k témuž výsledku. Vytvářejí ghetta. Proč? Když to zjednoduším, žádný z modelů nevzal v úvahu celou složitost života. A pak to podstatné. Model britský se zmýlil ve svém principu, francouzský ve své praxi.

Multikulturalismus je léčkou. Uzavírá lidi do jejich vlastních jazyků, jejich vlastní kultury a jejich vlastní paměti. Nemůže proto vytvořit skutečnou společnost, tedy množinu lidí se společným jazykem, dovolujícím se dohovořit, s minimem společné kultury a sdílené historické paměti. Angličané se probudili po atentátech v Londýně 7. července 2005. Najednou zjistili, že třetí generace britských muslimů, narozená a vychovaná ve Velké Británii, nehovoří anglicky. A ti, kdysi tak tolerantní Holanďané, jenž si už udělali idol z jednoho populisty jménem Pieta Fortuyn, jsou na nejlepší cestě stát se po vraždě Theo Van Gogha nelítostnou společností. Možná dokonce nejvíce xenofobní  v Evropě.

Ideologie multikulturalismu vychází ze šlechetného úmyslu ponechat přistěhovalcům volnost. Ale pak hřeší svou naivitou. Pokud jde o přistěhovalce, nechápe, že kultury se přenášejí špatně. Imigrant se vždy zbavuje části své identity, aby přijal tu, kterou mu nabízí nová vlast. V lepším případě se zbytek staré identity smíchá s tou, kterou imigrant nachází v novém domově. Pak z toho vznikne něco nového. V horším případě ztuhne stará identita do nevraživého folkloru. Z něho pak povstávají návaly hořkosti a agresivity.

Na straně hostitelské společnosti nechce multikulturalismus brát na vědomí, že společnost jako lidské tělo nedokáže přijmout jakoukoliv transplantaci bez reakce a kdykoliv. Věda dosud nenašla způsob, jak změřit „práh tolerance“. Ale bez ohledu na ideology něco takového existuje, ať chceme nebo nechceme. Krátce řečeno, ať už je multikulturalismus výrazem upřímnosti nebo zvrácenosti, v každém případě vede do ghetta.

Když tedy nikoliv britská multikulturní integrace, tak snad ať žije integrace francouzská!? Tak jednoduché a přímočaré to bohužel není. Říká se, že ve Francii žije pět až šest milionů muslimů, možná víc. Nikdo to přesně neví. Zákon brání zjišťovat u občanů jejich původ, rasu nebo náboženství. Přesto je nesporné, že Francie dává útočiště daleko největší muslimské komunitě v celé Evropě. Většinou jde o lidi původem z arabsko-berberské severní Afriky, především Alžírska, nezřídka francouzské občany druhou a třetí generací. Leč právě tito jsou kupodivu méně integrovaní než byli jejich otcové a dědové. Proč?

 Vysvětlení se dá hledat na straně jak přistěhovalců, tak společnosti hostící a přijímající. Ekonomika, demografie a kultura. Tři jevy, jenž hrají zřejmě určující roli. Po třiceti letech hospodářského vzestupu a bohatnutí přichází do Francie na konci 80.let doba méně příznivá, vyvolávající u občanů obavy a negativní reakce vůči chudým cizincům. Přistěhovalci muslimského původu jsou daleko početnější než přistěhovalecké skupiny, jež je předcházely. A kulturně to nejsou Evropané. Jsou nositeli jiné civilizace, do níž vnesla francouzské prvky kolonizace. Nesnaží se za každou cenu rozpustit v kultuře francouzského a evropského prostředí.

Když to řeknu natvrdo, integrace Španělů, Italů či polských Židů byla něco jiného než je integrace Arabů z Maghribu. Tamti, co si horlivě přáli stát se Francouzi a každá jejich naturalizace byla přijímána s velkou slávou, si svůj úděl zvolili. Tito se mu podrobují.

Na spolknutí takové pilulky pasivní imigrace je třeba mít silné nervy a žaludek, věřit si a nepřipustit zpochybnění svých předností a hodnot. Francouzská politická kultura se však za poslední desetiletí vyvíjela přesně opačně. Zákony o decentralizaci nevzaly v úvahu velké změny v lidské mentalitě. Armáda a škola jako rámce francouzské integrace se zhroutily. Francouzi přestali věřit, že jejich model je výborný a efektivní. Komplex bývalého kolonizátora udělat zbytek.

Bohužel nezřídka tento komplex kultivuje levice. Je sice menšinová, leč v otázkách morálky dominující. Projevilo se to na podzim 2000, kdy v souvislosti s druhou intifádou na arabských územích Palestiny dochází k první velké vlně antisemitských výpadů vedených z francouzských předměstí obývaných muslimy. Socialistická vláda propadla apatii a iniciativu přenechala jiným. Neúspěch integračních modelů a rozmach revolučního fundamentalismu spolu souvisejí. Tam, kde neudělali práci demokraté, tam je s velkou vervou zastoupili horliví islamisté. O tom zase příště.