Muslimové v Evropě – „nestravitelná menšina“?

Americký politolog Samuel Huntington soudí, že muslimové na Západě představují „nestravitelnou menšinou“. Je prý třeba s tím nebo proti tomu něco dělat. Někteří sociologové, kteří se opírají o šetření v terénu, jako je Francouz Emmanuel Todd , nebo Švédka Jytte Klausenová, jsou podstatně optimističtější. Jak to tedy je?  

        Kdyby mi před 25 lety někdo tvrdil, že za čtvrt století budeme nuceni diskutovat o islámu v Evropě a že se o toto téma budou zajímat politici, ekonomové a sociologové, asi bych se na něj díval se značnou dávkou nedůvěry.  Ani moji učitelé, ač vzácně vzdělaní, informovaní a dobře se orientující v dějinách i aktualitách tehdejšího muslimského světa, nic takového ani netušili. Karel Petráček, profesor semitské filologie Karlovy university a první, kdo k nám do Československa přinesl téma moderního islámu (viz Petráček, K., Islám a obraty času, Praha 1969), stejně jako velký znalec arabských a muslimských dějin, spoluautor mnohasvazkových dějin Afriky, sponzorovaných organizací UNESCO, a autor moderního překladu koránu Ivan Hrbek, něco takového, co by se dalo nazvat impakt islámu do Evropy nepředpokládali. Pro tyto velikány naší arabistiky a islamologie, dnes už bohužel oba mrtvé, byla otázka islámu v Evropě věci minulosti nebo folklorní záležitostí některých oblastí Balkánu. Dnes je to žhavá realita, jež zaměstnává stále více hlav a mozků.

         Uvedu tři teorie, které se snaží vysvětlit, proč se s islám stal evropským tématem a proč nás začal znepokojovat. První se opírá o historiografické poznatky a vychází z teze, že muslimský svět nedokončil svoji modernizaci. Tato nedovršená či snad dokonce nepodařená modernizace se vpisuje do vědomí muslimských populací. S jejich migrací do Evropy se váhání mezi modernismem a tradicí dostává do přímého a každodenního kontaktu s jiným názorovým prostředím a z toho povstávají konflikty.  

         Další teorie je sociologická a demografická a vychází z poznatku, že muslimská populace je vzhledem k silnému zastoupení mladých lidí do 25 let, někdy je to až 40% populace, mladá. Z toho plyne její neusazenost, zbrklost a vášnivost. Vysoká porodnost vyvolává společenské, ekonomické a kulturní problémy související jednak s možnostmi vzdělávání, jednak s uplatněním mladých lidí na pracovním trhu. V muslimských zemích znovu roste analfabetismus, vzdělávání je povrchní a nedostatečné a místní ekonomika není schopna příval mladých lidí vstřebat. Odtud pak vychází potřeba hledat štěstí jinde.

 Vybydlí Evropu?

       Třetí teorie je religionistická. Islám je misijním náboženstvím a tak k němu patří snahy převracet na víru ostatní. Islámská právní teorie rozlišuje území s muslimskou většinou, dár al-islám, to je území, kde platí islámské zákony a společenské zvyklosti, a území, kde jsou muslimové v menšině, to je dár al-harb. Tam by si teoreticky muslimové měli zajistit a vymezit své teritorium, kde by platily islámské zákony a z něhož má vyzařovat islamizace do okolí. Z dějin víme, že náboženské, ale i ideologické pravdy jsou šířeny buď přesvědčováním, nebo donucováním. Radikální islamismus, jenž se snaží získat v posledním čtvrtstoletí hegemonii nad islamizačním úsilí, je více agresivní politickou ideologií než mírumilovným náboženským učením. V jeho interpretaci vystupuje islám jako nesmiřitelné až nenávistné náboženství, jež neváhá prosazovat rozvrat jako první krok k nastolení islámského náboženského pořádku ve společnosti. Aplikováno na Evropu, muslimové by podle této koncepce měli nejprve evropské země, jak se v Čechách říká, „vybydlet“ a pak si v tomto rozvráceném prostředí prosadit své představy o společenském pořádku.  

        O počtu muslimů v Evropě máme jen velice nepřesná čísla. Operuje se jen s hrubými odhady. Pouliční násilnosti na francouzských předměstích na podzim roku 2005 odhalily, že statistiky o kriminalitě nemohou prokazatelně potvrdit procento přečinů a zločinů spáchaných barevnými Francouzi a Francouzi muslimského původu, neboť náboženské vyznání a etnický původ se do policejní a soudní statistik již třicet let neuvádí na základě předpisu, jenž má chránit společnost před rasovou předpojatostí a segregací.

         A pokud nemáme přesná čísla, víme alespoň něco o tom, jak muslimové v Evropě žijí? Francouz Emmanuel Todd a Švédka Jytte Klausenová se to pokusili zjistit a docházejí k závěru, že problém muslimských menšin v Evropě není náboženský, nýbrž sociální. Kupříkladu, děti z přistěhovaleckých předměstí ve Francii prý narážejí na obtíže při řešení mnoha každodenních maličkostí. Když mají platit obědy ve škole nebo nějaký jiný poplatek, žádají se po nich šeky. Ale jejich rodiče šekovou knížku nedostanou, neboť zpravidla nemají bankovní konta. Musejí tedy s hotovostí na podpůrnou asociaci, která jim šek vydá. Cestování do centra z předměstí je pro mnoho děti téměř nedosažitelné, neboť je drahé. To omezuje možnosti nejen jejich zábavy, ale hlavně přístupnosti do škol, které by je mohly zajímat a za nimiž by musely cestovat. V některých rodinách, často početných, mají děti nezřídka jen jedny džinové kalhoty, které si půjčují, aby mohly do společnosti sobě rovných. Vypadá to jako drobnosti, ale ty často rozhodují o lidských postojích.

Je otázkou, co mají evropští politici ve vztahu k evropským muslimům postavit do centra pozornosti. Terorismus a bezpečnost, což jsou podle sociologů Klausenové  a Todda jen „epizody v životě muslimských pospolitostí v Evropě“? Nebo adaptaci a modernizaci těchto skupin? Asi bude hodně rozdílných názorů, jak na to. Někteří volají po větší dávce represe, jiní by dali přednost prevenci. Jak namíchat optimální koktejl z obojího?

 Pozor na „užitečné idioty“

        V každém případě by se politické elity měly přednostně zajímat o to, zda jsou nebo nejsou pro přistěhovalce důstojné pracovní možnosti. Všechny evropské země by se měly domluvit na společném postupu a omezovat přistěhovalectví cílenou migrací. Jinak řečeno, do Evropy by měl mít přístup jen ten, pro koho tu bude práce. Je to samozřejmě ideál, ale někde se začít musí. Pokud v každé evropské zemi platí jiná přistěhovalecká politika, žádné velké naděje si dělat nelze.

A zároveň je třeba pečlivě vážit všechny ty hlasy tzv. humanistů a antirasistů, jenž dělají z muslimů především chudáky s právem na větší toleranci a ohleduplnost. Ten „užitečný idiotismus“, jak se této různě motivované ohleduplnosti říká, může napáchat hodně škody. Opakovaně se vracející diskuse o islámském závoji, o zákazu zobrazovat islámského proroka, o tom, zda je nebo není vhodné islám vystavovat kritice, jsou v tomto směru dosti výmluvné. Již nějakou dobu se rovněž vytváří podivná aliance mezi krajní evropskou levicí a přistěhovalci urputně trvajícími na svém právu mít specifickou muslimskou identitu, což prakticky znamená nějaká zvláštní, od ostatních občanů odlišná životní a společenská pravidla. Na to může platit jediná reakce: legalizace pobytu by neměla být brána za bezvýhradný nárok každého přistěhovalce a dodržování zákonů platí pro všechny.

Neradím ponechat muslimy v Evropě zcela sobě samotným a zcela bez kontroly. To by riziko jejich nestravitelnosti jen zvýšilo. Veřejná správa by měla začít myslet na to, co lze řešit a za jakou cenu. Musí být připravena na to, jak odpoví třeba na požadavek muslimů na zvláštní stravování dětí ve školních jídelnách, na oddělování chlapců a děvčat v bazénech, na požadavky, aby v nemocnicích nebyly muslimky vyšetřovány lékaři muži, atd. Schválí tu či onde stavbu mešity, zřízení hřbitova nebo nikoliv? Iniciativa se ovšem čeká i z druhé strany. Dokáží se muslimové utkat s problémy, kterým se rádi vyhýbají, jako jsou práva žen,  polygamie, vynucené sňatky, vztah k jinověrcům, přeběhlíkům k jiné víře či k odpadlíkům od muslimské víry, apod. Islám vstupuje chtě nechtě do veřejného života Evropy a stravitelnost či nestravitelnost chování jeho vyznavačů je stále ve hře.