Viditelné a neviditelné v islámu

Po léta se vede francouzská debata o tom, jak se má či nemá zdejší společnost dívat na své muslimy. Doprovází ji otázka jednou vyřčená, leč povětšinou nevyřčená: Jsou našimi občany nebo nejsou? A jak dalece mohou být našimi občany, když se vnitřně muslim, byť každý jinak a v rozdílné míře, pokládá za součást ještě jiného a mnohdy odlišně zavazujícího společenství náboženství, tradice či kultury islámu? Radikalizace islámu a zmnožování viditelných projevů islámu diskusi na toto téma dále vyhrocuje. Obojí svádí a usnadňuje vidět ve všech muslimech „pátou kolonu“ islamistické invaze či rozmachu nesnášenlivého náboženství.

Zevšeobecňovat jednotlivé případy nebo menšinové tendence není zdravé. Nelze házet každého do stejného pytle. I když je  nitro člověka neviditelné, objektivně je třeba přiznat, že drtivá většina francouzských muslimů se neztotožňuje s náboženskou radikálností, ať se týká integrálního zahalování nebo ještě hůře terorismu či všech válek, tak zvaně „svatých“, které se vedou ve jménu islámu. Jiná věc je, že muslimové v Evropě mnohdy tápou a nevědí si rady, co si počít s vlastní islámskostí.  

Jean-Claude Bianco z francouzské Národní agentury pro sledování stavu laickosti (rozuměj – jak se dodržuje zásada Francouzské republiky nevnášet náboženství do veřejného života) řekl v rozhovoru pro deník Libération 15.6. 2014: „Když žena nosí po islámsku závoj či šátek, neznamená to, že je proti republice, proti laickosti, a že je radikálka“. Leč věc je v praxi poněkud složitější a vyžaduje proto komplexnější přístup. 

Sám dotyčný Bianco připomíná, že v prostředí islámu ve Francii se dnes pozoruje rozmach „komunitarismu“. Je to pokušení stahovat se do sebe a následně upřednostňovat zásady chování a jednání dílčí komunity před zvyklostmi občanské společnosti. Ruku v ruce s tím kráčí rozmach tradicionalismu, neotradicionalismu, což znamená navracení se v islámu k tomu nejhoršímu v náboženství. Patří sem kontrola žen muži a tradicí a v jistých čtvrtích případy útoků na ženy a dívky kvůli tomu, že se nezahalují. Obecně to znamená potlačování svobody svědomí a přesvědčení a snahu vymýtit právo každého jedince na individuální přístup k náboženským předpisům. Skrze takový zneklidňující obrat a návrat k tmářské podobě náboženství si lidé a společnost utvářejí představu o islámském náboženství vůbec.

Pokud bych dostal otázku, co si myslím o islamistickém terorismu, řekl bych, že je to strom, který skrývá les. Terorismus přehlušuje a svádí nevidět potíž projevující se daleko masověji. Tou je útěk islámu k minulosti, nikoliv k minulosti se vším všudy, nýbrž k minulosti dojmové a podle potřeby či chuti zfabulované, v níž o historickou pravdu a reálnou podobu minulosti vlastně vůbec nejde. Je to útěk ke zjednodušenému obrazu doby, kde ženy jsou nuceny podřizovat se normám chování a oblékání, kde jsou všichni věřící nuceni být přesvědčeni, že islám neznamená více než bezvýhradná odevzdanost jediné doktríně, která má podobu věčného a nezměnitelného pravidla.

Abdannour Bidar, francouzský filosof s muslimskými kořeny, publikoval před časem knihu s názvem „Islám bez odevzdanosti“. Dokazuje v ní, že islám může být něco jiného než slepým podřízením se, k němuž je zaháněn tupým tradicionalismem. „Islám jako náboženská víra směřuje ve své podstatě k osvobození duchovnosti člověka“. Bidarova kniha a její poselství zcela zapadly. Nikomu nestála za polemiku, ani za zmínku. Čas v médiích zaplňuje mluvení o terorismu a přednost mají extémistické a radikalní projevy v chování muslimů, což zužuje naše zorné pole. Ostatně, expertů na islamistický terorismus a radikální islám není dnes málo.

Kolik je však těch, kteří jsou schopni jasně pojmenovat podstatný problém muslimů v Evropě, problém většiny z nich, kteří neinklinují k radikalismu a násilnosti a teror s výkřiky Alláh akbar! nepokládají za pravdivý islám. Nemálo muslimů se nachází ve složité situaci, neboť jsou vystaveni tlaku tradicionalistického modelu, který se nyní tak výrazně a spektakulárně vrací. Jsou vůči němu bezbranní, protože kromě něho nenacházejí odlišný model k vyjádření své muslimské příslušnosti nebo se jim žádný jiný patřičně nenabízí.

Absence jiného modelu islámskosti, jdoucího ve shodě s dobou a nikoliv proti času, ovlivněná mimo jiné potlačováním nebo marginalizacím pokusů o obnovu a modenizaci islámu z jeho základů, zvyšuje riziko, že obrat k tradicionalistickému modelu bude v mase muslimů jen dále narůstat. Vezměme si pro ilustraci jednoduchý příklad. Muslimka, která chce vyjádřit svou islámskost, se vrací k závoji či islámskému šátku, což je nejzastaralejší výraz islámskosti, protože nenachází jiný způsob, jak projevit svou islámskou duchovnost.

Islámský závoj se dá chápat jako zkouška tolerance společnosti vůči odlišnému. V této podobě je to ovšem téma jen pro jednu stranu, totiž pro neislámskou část společnosti. Pokud muslimové interpelují takto ostentivně okolní společnost, neměli by ponechat stanou ani sebe. Je potřebné, ba nutné, aby se muslimové zamysleli kriticky a sebekriticky nad všemi vnějšími viditelnými znaky a projevy svého náboženství.

Jsou tyto vnější projevy opravdu nutné? Musejí se opravdu respektovat, aby věřící nabyli jistoty, že jsou opravdovými muslimy? Je náboženství něčím vnějškovým nebo něčím niterným? Není především intimním, soukromým vztahem k Bohu? A když se dává najevo zbožnost viditelným způsobem, je pravdivější? Je zbožnost silnější, když se vyjadřuje oděvem nebo dlouhými vousy? Nestačí morální kvalita věřícího, kterou doporučuje každé náboženství? Přímost, upřímnost, šlechetnost, laskavost, solidarita, bratrskost, naslouchání, ochota být nápomocný, milosrdenství, apod. Proč si muslimové nekladou přednostně otázky související s takovými kvalitami, které nepotřebují bezprostředně viditelné znaky? A pokud si takové otázky kladou, proč nám o tom říkají tak málo nebo skoro nic?

Kdyby snaha islámu být viditelný šla přes etiku jeho věřících, posilovala by hodnoty morální i společenské ku prospěchu všech. Společnost by muslimy snáze spojovat s představou dobrých lidi, pokud by jejich „viditelnost“ vycházet spíše z morální kvality jedinců než z přívalu závojů, neholených brad a kolektivního modlení v ulicích. Takové vnější projevy islámu jen provokují nepochopení a konflikty.

Kolikrát bude třeba opakovat, že morální a spirituální hodnota jednotlivce se nehodnotí jeho oděvem, nýbrž jeho činy. Kutna nedělá mnicha, závoj nedělá muslimku, neholená brada nedělá muslima. Leč aby to dotyční pochopili, potřebují skutečnou náboženskou kulturu, duchovní kulturu, která je i nás učí, že podstatné prochází a kultivuje se skrze nitro, v otevřeném srdci, v osvícení ducha.

V islámu lze nalézt příklad u velkých mudrců súfismu, islámských mystiků. Praktikují po celý život meditaci, vnitřní koncentraci na záhadu boží existence. Neztrácejí čas navek hlučným a komediálním manifestováním a předváděním své zbožnosti. Navenek konají skromně a nenápadně jen to, co je dobré a ostatním prospěšné. 

Ibn al-Arabí, proslulý mystik původem z Andalúsie a žijící na přelomu 12. a 13. století, píše: „Skrze své srdce odhaluješ toho, který je tajemstvím. A sám jsi závojem, který zakrývá tvé oči“. Co tím chce slavný mystik říci? To, co možná někteří četli v Prorokovi Chalíla Džibrána (Khalil Gibran) anebo u Antoine de Saint-Exupéryho: „ Jen srdce vidí, co oči nevidí“. Jinak řečeno, hledá-li věřící neviditelného, tedy Boha, viditelné mu nepomůže. Moudrost islámu učí meditací nebo modlitebním usebráním snímat závoj, položený na naše lidské oči. Středověký muslimský mystik formulovat dialektiku viditelného a neviditelného ve víře v Boha. Její smysl dnes převládající neotradicionalistický model islámu, žádající od věřícího plnou „odevzdanost viditelnému“, zcela ignoruje. Ku škodě islámu a v neprospěch muslimů v moderním světě.