Kritika islámu: od přeludu k realitě

V Čechách se stalo od jisté doby populárním kritizovat či lépe řečeno odsuzovat islám. Soudím tak z přívalů souhlasné odezvy na texty, jenž staví islám na pranýř, či podle ostrých, ba přímo vulgárních výpadů proti autorům, kteří islám a muslimy nechtějí vidět černobíle.

Věc se stává pozoruhodnou při vědomí, že u nás zatím nic ani zdaleka nenasvědčuje tomu, že by Čechám, Moravě a Slezsku hrozila nějaké „muslimská záplava“. V úvahu tedy přichází vysvětlení, že vášniví protiislámští agitátoři se vžívají do poslání či role, kterým bezmezně, ne-li přímo posvátně věří, a to ovlivňovat veřejné mínění u nás způsobem, aby samo slovo islám či muslimové mělo následně moc vyvolat odpor či hrůzu.

Kritický pohled na projevy současného islámu je jistě na místě. Jinou stránku představuje výklad příčin těchto projevů a tady padá kosa na kámen. Islám není nic jiného než jedno z řady jiných náboženství, obecně lidsky a historicky vzato o nic horší nebo lepší než zbožné věrouky ostatní. Dnes ovšem používán coby politický nástroj a vtahován do mocenského zápasu, který se nezastaví před jakokoliv zrůdností, je snadným cílem opovržení pro veřejnost nemuslimského světa.

Pozornost by se navíc měla zaměřit na dopady exploze informační a sdělovacích prostředků a na nové možnosti využívat i zneužívat tyto prostředky, před pár lety nevídané a sotva představitelné, k propagaci islámu nebo proti němu. Už také víme, že existují média schopná mírnit emoce, stejně jako média jiná, která si za svůj „raison d´être´“ berou  pravý opak. Informovat, rozšiřovat rozhled nebo dezinformovat a obzor zužovat? Děje se vědomě, záměrně či z nepoučenosti, případně z naivity? Média nezřídka páchají obdobný hřích, který se dříve připisoval na adresu filosofů: svět zpřevracejí, aby ho pak mohla napravovat podle svých vlastních představ nebo podle zájmů, kterým slouží.

Terorismus, který vypučel na košatém stromu islámu, opustil taktiku ruských anarchistů. Zabít jen cara, známou mocenskou figuru, vyšlo z módy. Asi je to dnes obtížnější než kdysi. Islámský terorismus volí jako cíl symboly. Čím více teče krve, tím lépe. Zinscenovat divadlo, vyvolat hrůzu, nafilmovat, pustit do virtuálního prostoru. Kdo za to může? Zrůdné náboženství nebo samoúčelné barbarství neschopných, gangsterů, kteří si hrají na revolucionáře pod svévolně přisvojeným heslem Alláh akbar! ?

Bojují za víru nebo spíše proti modernímu světu, na němž fakticky parazitují a bez něhož by neexistovali (komunikační technologie, média, odbyt drog)? Historie nám nabízí celou škálu barbarství. Některé mělo v programu likvidovat bezbožné či jinověrce, jiné slabé, nemocné, případně rasově závadné, další třeba nepřízpůsobivé. V roce 1918 napsal Zinověv – bolševický revolucionář, posléze odsouzený k smrti (1936) spolu s Kameněvem jako oponent stalinského režimu: „Ze 100 milionů osob, které žijí v sovětském Rusku, musíme 90 milionů strhnout za sebou. Ostatní, s nimiž nelze diskutovat, je třeba vyhubit“. Ruští bolševici, na rozdíl od muslimských radikálů, vyhráli revoluci a tím získali, byť i jakkoliv pochybné právo na diktát vítězů.

Muslimský terorismus oživil zájem o islám a zároveň islám jako náboženství nejvíce poškozuje. Nabízí nejpadnější argumenty pro ty, kteří dokazují zvrhlost „mohamedánské“ věrouky. Vedle toho jsou všechny ostatní kritizovatelné prvky jako sexismus, misogynie, oděvní předpisy, stravovací návyky, výchovné předsudky pouze archaickou kulturní náplavou, jejíž stopy lze zachytit i v jiných věroučných systémech starého Předního východu.  Stopy teroristických aktů se táhnou celou historií islámu, leč v moderní době je znovu objevili palestinští „fidáijové“. 

Ač vychováni v ideologii „revoluce Třetího světa“ s ikonami Mao-Ce-tunga, Che Guevary, Frantze Fanona, první a nejvlivnější organizace tzv. palestinského hnutí odporu (vznikla 1965) si vybrala nikoliv náhodný název „Fatah“. Čteno zprava doleva se jednalo o akronym arabského pojmenování „Hnutí osvobození Palestiny“, přepisovaný „al-Fath“, což každému, kdo zná korán i jen mlhavě, nutně připomene jméno 48. súry al-Fath = Úspěch. Tato kapitola koránu je odezvou na diplomatickou obratnost proroka islámu Muhammada při jednání se znepřátelenými Araby z Mekky. Výsledkem prorokova vyjednávání bylo příměří, které prvním muslimům, uchýleným v Medíně, uvolnilo ruce a mohli se zcela soustředit na následnou úspěšně provedenou kořistnické výpravu proti židovské oáze Chajbar.

Pojem „fidáí“, který se začal používat k označení palestinské bojovníka - odbojáře, zprvu pachatele sabotáží a posléze atentátů, pochází také z koránského slovníku. Jedná se o toho, kdo se „obětuje, riskuje život“ na cestě k božímu vítězství. Leč „palestinská revoluce“ -  ve své době (60. - 70. léta) arabskými médii běžně používaný název pro palestinskou guerillu usilující o „osvobození Palestiny“ – se otevřeně nehlásila k islámu A tak i slovo „fidáí“ se lexikálně „sekularizovalo“ jako označení pro palestinského partyzána.

Terorismus palestinských „fidáijů“ se islamizoval až v druhé polovině 80. let během první palestinské intifády, povstání na okupovaných územích Palestiny, a v souvislosti se vznikem Hamásu, palestinské odnože egyptského Muslimského bratrstva. Z „fidáijů“ se stávají zprvu „mudžáhidové“ – tedy bojovníci islámské „svaté války“ a posléze „mustašhidové“  čili sebeobětující se lidské bomby.

Tento poněkud zdlouhavý exkurs do minulosti byl nezbytný, aby dnešní čtenář a posluchač zpráv pochopil, že návrat k islámu měl a má silné politické a geopolitické pozadí. Muslimskost se na tomto pozadí sice popularizuje, ale samotné islámské náboženství na tento proces doplácí, protože degraduje na úroveň primitivních pověr a brožurkových frází. Politizace islámu sice výrazně napomohla „reislamizaci“ celého muslimského světa, ale zároveň ho příliš vystavila oslňujícímu světlu sekulární popularity (v pozitivním i negativním smyslu), které žádnému náboženství neprospívá.

V atmosféře narůstajícího věhlasu se v islámu začalo dobře dařit stádnosti, laciné propagandě a kupčení s lidskými pocity a nitrem věřících. Islám dnes doplácí na hlasy těch, kteří v něm chtěli a chtějí vidět náboženství vítězících. Nikoliv jen obrazně myšleno, leč doslova. Islám ve svých dějinách něco takového sice zprvu zažil, neboť když se prosadil v rodné Arábii, nenašel na Blízkém východě vážného konkurenta. Leč opakovat dějiny se nedoporučuje. Nejen proto, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, ale i proto, že co jednou bylo sice vítězstvím, leč vedoucím k tragédií, podruhé může skončit jako fraška s neblahými konci.

Co z výše řečeného plyne? Naše kritika islámu by se napříště měla odehrávat nikoliv jako protiislámská propaganda, či jako protimuslimské tažení. Měla by mít ráz klidného, leč důrazného odmítání těch, kteří islám politizují, aby mu vylepšili postavení v soutěží náboženských vyznání. A zároveň rozumného pohledu na islám jako jeden z mnoha výrazů náboženskosti současného člověka, v jehož možnostech by měla být schopnost hledat a  nacházet kompromis mezi vnitřním duchovním životem jednotlivce a lidsky občanskou odpovědností ke společenskému celku.