Vlakem po Americe

Proč nejet vlakem? Otázka, jak z jiné doby. Zejména, když se jedná o velké vzdálenosti. Vlaky mají dnes nerovné konkurenty v leteckých spojích a v síti silnic. A všude se nenarazí na rychlospoje typu francouzských TGV. Natož pak v Americe. Do železnic se tam moc neinvestuje a to, co existuje, drží jaksi silou vůle. Ale dobrodružství a romantika s vlakem spojené, i když subjektivně iluzorní, to lákat nepřestává. Samozřejmě, jak pro koho. My jsme si kývli. Pojede se vlakem.

„Southwestchief“, osobní souprava firmy Amtrak, spojuje Chicago s Los Angeles. Padla na ni volba, protože vytčený cíl, Santa Fe v Novém Mexiku, leží nějakých 15 minut autobusem od železniční zastávky Lamy na trati „Jihozápadního“. Vzdálenost 1274 mil (skoro 1959 km) mezi výchozí stanicí a naším cílem má vlak urazit za necelých 24 hodin. Jaká příležitost oprášit staré zvyky, oblažit se klidným pohledem na krajinu, přemítat, případně se sem tam podle chuti dát do hovoru s náhodnými spolucestujícími.

Nebojte se, nemusíte strávit den a noc s někým, koho jste si nevybrali. Kdo neváhá trochu více otevřít peněženku, můžete si zakoupit místo ve spacím voze. Rozdělen do řady kupé pro dva, „roometů“, lehce přestavitelných na dvě lůžka nad sebou, nabízí přijatelnou intimitu i pohodlí. Na konci vagónu lze kdykoliv z přístroje načerpat teplou kávu, doplnit si zásobu vody nebo ovocné šťavy a k tomu přidat neomezeně ledu ze stále plného boxu.

Vedlejší jídelní vůz servíruje třikrát denně slušný výběr pokrmů. Menu o třech chodech je v ceně lístku za „roomet“. A v navazujícím „pozorovacím voze“ se dá z pohodlných křesel sledovat krajina na obou stranách trati skrze velká okna. Cestující se tu mohou věnovat i jiné tiché zábavě. Čtení,  stolním hrám, nebo jen tak srkat pivo nebo jiný nápoj.

„O desáté hodiny dopolední budou v „observatory car“ podávat výklad o přírodních zajímavostech krajiny a indiánských kulturách oblasti, kterou zanedlouho projedeme, dobrovolní rangeři“, hlásí vlakový rozhlas. I takové poučné rozptýlení má osobní dálkový vlak Amtraku ve své nabídce.

No smoking, please! , čteme ve vlaku. Zákaz kouření vyhání náruživce tabáku odevšak. Již z prvních amerických dojmů mi vyšlo, že vidím kolem méně kuřáků než třeba v Praze nebo Paříži. V hotelí později budeme často podepisovat prohlášení, že jsme si vědomi zákazu kouření v objektu a následků, pokud tento zákaz porušíme. Pokuty jsou citelné. 200 i více dolarů. V hotel Best Western v Holbrooku v Arizoně nám nápisy v pokoji o několik dní později budou  hlásit, že kouřením na pokoji riskujeme pokutu 250 dolarů a dalších 250 dolarů uhradíme za vyčištění pokoje od tabákového kouře. Nejinak tomu bude i s vypůjčeným autem. Varovný nápis hlásá: Za zakouřené auto vám strhneme automaticky 250 dolarů jako náhradu za nezbytný úklid. Nějak nám to nejde dohromady s americkou „liberty“. U kouření musela zřejmě i ona udělat ústupek.

Amtrack by si ovšem dělal sám sobě zle, kdyby kouřícím nedal možnost. A tak sem tam vyhlásí v rámci zastávky vlaku kuřáckou přestávku deset patnáct minut. „Příští stanice Fort Madison, vlak zastaví na deset minut. Pasažéři mohou vystoupit a kuřáci si mohou zapálit“, slyšíme z reproduktoru v našem kupé. Stejně jako jsme před chvíli slyšeli: „Za několik okamžiků budeme přejíždět řeku Mississippi“.

Projíždíme nekonečné roviny s kukuřičnými poli Illinois, Iowy a Missouri. Občas se sice mihne nějaká vesnička nebo městečko, leč většinou krajina fádní a bez lidí. I ta lidská sídla jsou nakonec dosti podobná. Nízký domek, velké auto, obytný přívěs. Na západním konci Kansasu a v Coloradu terén pozvolna stoupá a pole a pastviny přecházejí v rovinaté polopouště. Nekonečně velké plochy s trsy křovin a řídkými travinami, občas přerušené menším či větším zářezem do terénu.

Po noci strávené docela příjemně v pohupujících se vagónech zastavujeme v městečku La Junta. Vypadá to na přestávku pro kuřáky a protažení nohou. Z čekajících cistren teče do motorových lokomotiv nafta. Počítám, že asi takových osm patrových vagonů obstrávají tři motorové jednotky. Je to podstatně kratší souprava, než jakou představují mijející vlaky nákladní. U většiny napočítáme více jak osmdesát vagonů. A řadu z nich táhne až pět lokomotiv. Na roviny ve střední části kontinentu zřejmě stačí i méně, ale jak příjdou kopce Západu, musí se asi počítat se zálohou.

Naše zastávka se protahuje. V La Juntě stojíme už více než hodinu.  Nikdo se moc nevzrušuje. Američtí vlakoví cestující jsou zjevně otrlí nebo tolerantní. Nespěchají. Jako kdyby vlak brali spíše za životní názor nebo styl než za rychlý a spolehlivý dopravní prostředek . Kdyby spěchali, si by jeli jinak. Na železniční trati se odevzdávají vlakovému rytmu a to i když se zrovna zadrhne. Jízdní řád je ideál, k němuž se realita nemusí nutně přiblížit.

Za dvě hodiny se dozvídáme, že vlak musí přepřáhnout motorové jednotky. Někde v Novém Mexiku před Albuquerqem lijáky poškodily pilíře železničního mostu a trať je neprůjezdná. Náš vlak se bude navečer vracet z Lamy v Novém Mexiku zpět do Chicaga s cestujícími, kteří jedou od Los Angeles. Kdo z nás pasažérů pojede dál než do Santa Fe, bude přepraven kus cesty autobusem.

Než se vlak konečně dá do pohybu, jeho zpoždění přesáhne víc jak dvě a půl hodiny. Do večera překročí časová ztráta tři hodiny. V kopcovité trati pod svahy novomexických hor se trať kroutí. Nápravy vagónů vržou a tempo klesá. Místy se jede skoro krokem. Začínáme nervózně přepočítávat čas. Získali jsme sice hodinu navíc přejezdem časového pásma na Západ, ale v osm večer nás čeká představení v opeře v Santa Fe. Dojedeme-li do Lamy do půl sedmé, dá se to stihnout.

Ve čtvrt na sedm zaskřípají vlakové brzdy  konečně v zastávce Lamy. Místní nádražíčko pamatuje lepší časy. V první polovině 40. let 20. století představovalo důležitou dopravní  křižovatku pro zaměstnance supertajné akce Manhattan Project, v jehož rámci se v nedalekém Los Alamos vyvíjela první atomová bomba. Zůstala tu jen prašná silnice a pár nevzhledných budov. Ospalé vyhlížející místo tentokrát ožívá. Řada autobusů se spuštěnými motory vytváří před nádražní budovou nedýchatelné ovzduší. Do toho vpadají zmateně pobíhající cestující.

Nejsme na to jinak, i když my sami nacházíme náš odvoz do Santa Fe poměrně snadno a záhy. „Tak už, prosím, jeďte, spěcháme!“, žádáme stále upěnlivěji. Leč autobus stojí a minuty utíkají. Pan řidič se nemůže dopočítat cestujících, které má odvézt do Santa Fe. Ještě dva chybí.

Kolem sedmé jsou konečně nalezeni. A nám nezbývá než doufat, že se do opery snad ještě dostaneme, byť obtíženi zavazadly a zcela neupraveni po více jak 27 hodinách strávených ve vlaku. Dobíháme na místo pozoruhodné stavby mezi lesnatými kopci nad městem v okamžiku, kdy představení začíná. První dějství Straussovy Arabely odstojíme na konci hlediště. Udivující rudooranžový západ slunce, který lemuje a rámuje jeviště opery vtažené do přírody a jsoucí takřka pod širým nebem, spolu s hudbou utěšitelkou nás smiřují, osvobozují a povznášejí.

Cestování vlakem po Americe nepozbylo kouzlo dobrodružství, k němuž patří nečekané zápletky a případně i příkoří. Vlastně se nám nic nestalo, pouze jsme nedojeli na čas. Žádné přepadení, žádní bandité, prostě jen vodou poškozený most. Společnost Amtrak se cestujícím nijak moc neomlouvala za nečekaná zdržení. Patrně nás brala za součást velké železniční rodiny, kde se sluší nejen se snažit, ale rovněž umět si bez zbytečných gest a emocí odpouštět.