Islamofobie aneb volme slova s rozmyslem

Slovíčko vyklouzne z úst lehce. Zejména, když si chceme vykompenzovat vlastní špatné pocity. Abychom neurazili muslimy, když mluvíme pěkně o Židech a připomínáme antisemitismus, abychom muslimy nezkracovali o „křivdy na nich páchané“, vymysleli jsme si slovo „islamofobie“. Každému, co jeho jest, a nic mu neupřít. Ani utrpení. Ale pozor, to slovo je ošidné!

Do pasti „islamofobie“ spadl nedávno francouzský prezident. Když se jeden alžírský ministr nechal slyšet, že Sarkozy vděčí za úřad „židovské lobby“, odpověděl Elysejský palác nepřímo. Varováním před „antisemitismem a islamofobií“. Ale právě v tom je ten háček. Dá se postavit islamofobie na roveň antisemitismu? Nedá a nejen to.

Islamofobie, doslova chorobný strach z islámu, není nevinným slovem. Je to slovo dokonce nebezpečné. Dělá dojem, že islám je celkem bez rozdílů a dnes navíc obětí nějakého globálního rasistického spiknutí. Je jisté, že rasismus vůči muslimům existuje a musí se na něj poukazovat a bojovat s ním. Ale kritika islámu nebo islamistické ideologie se nedá a dokonce nesmí směšovat s rasismem. A pokud to někdo tak činí, zahrává si s rizikem kriminalizovat každý výrok, jenž muslimům a jejich mluvčím nevyhovuje.

Bojovat proti antisemitismu není totéž, jako když se řekne „bojovat s islamofobií“. S antisemitismem je srovnatelný pouze rasismus. Pokud se z „islamofobie“ stane synonymum rasismu, hurá do nových afér Satanských veršů a karikatur Muhammada! Jakýkoliv výrok o náboženské praxi a chování věřících, vyvolávající třeba jen zmanipulované pohoršení, bude mít naději dostat se nejen do ulic, ale i do soudních síní. V době procesu vedeném Svazem islámských organizací Francie proti týdeníku Charlie Hebdo, který zveřejnil dánské karikatury islámského proroka, poslal Sarkozy do redakce fax na podporu novinářů. Měl tehdy čas si přečíst, co vlastně posílá? Úvaha by měla předcházet jeho akci pokaždé. Říkal by dnes méně hloupostí.

Používá kupříkladu termín „náprava“, když mluví o programu pozitivní diskriminace pro děti tzv. harkis. Tito zastánci zachování francouzského Alžírska z řad alžírského obyvatelstva, označení doma militanty národní nezávislosti za zrádce, likvidovaní a přinucení nakonec k exilu, byli donedávna ve Francii považováni za občany druhého řádu, vzdor věrnosti, kterou Francii prokázali. Přitom by šlo odvolat se na občanskou rovnost a na tomto základě poukázat na nutnost důsledně likvidovat diskriminace, vycházející z atmosféry postkoloniální Francie, v níž se pohrdalo všemi Alžířany bez rozdílu.

A pak uznat, že samotný francouzský stát se na trpkém osudu harkis podepsal. Nestalo se tak. Prezident raději hovoří diskrétně o kolonizaci jako „nespravedlivém systému“ a slibuje udělat vše pro „nápravu“ ústrků, jimž byli harkis ve Francii dlouhodobě vystaveni. Pozitivní diskriminace, které je Sarkozy nakloněn, se tak dostává do služeb nikoliv občanské rovnosti, nýbrž  jen jistého chápání a výkladu dějin. Z něčeho takového může povstat pouze pocit trpkosti a nové kolo soupeření, kdo vlastně krvácel více.

V amerických universitních campusech dnes skupiny černých Američanů chtějí vylučovat jiné černé studenty z programu „affirmative action“ (angl. výraz pro pozitivní diskriminaci) a to proto, že nejsou potomky otroků. Za variantu takového sporu o „nápravu“ se dají považovat tahanice našich bojovníků za svobodu o to, komu přiznat větší zásluhy. Protikomunistickému odboji nebo protifašistickému? V každém případě idea „nápravy“ jen pro některé bude vždy obsahovat tendenci zastínit, ba dokonce vytlačit požadavek rovnosti pro všechny.

Vzato v této perspektivě, nemohl francouzský prezident najít lepší prostředek, jak spustit pekelný stroj, oživující napětí mezi komunitami a jitřící dosud nezacelené rány z alžírské války. Napříště nebude politickou vůlí bránit oběti rasismu, což se může týkat všech menšin bez rozdílu, nýbrž odměňovat ty, jejichž rodiče trpěli nejvíce. Ať žije konkurence identit a soupeření v počtu utržených ran!