Otroctví a islám

Služebnost, podřízenost, otrockost, to jsou postoje hluboce zakořeněné v teorii a praxi islámu. V bohatých ropných státech Perského zálivu pracují tisíce Asijců zbaveni zcela základních občanských práv. Otrocká práce je běžná v muslimské Africe. Panovačná svévole a bezmezná servilita se v muslimském prostředí nepřestávají pokládá za cosi přirozeného, ba závazného. Autorita vycházející z principu pána a raba podvědomě a nezřídka i vědomě ovládá mezilidské, rodinné a společenské vztahy. Kde jsou příčiny a jak z toho ven?

     Obchod otroky, provozovaný v 16. až 19. století mezi Afrikou a oběma díly amerického kontinentu, byl již popsán historiky vícekrát a hodně se o něm ví. Podstatně méně pozornosti se věnuje obchodu otroky provozovanému muslimy. Přitom trhy s lidskou pracovní silou, lidským tělem a lidskými schopnostmi prošli za patnáct století islámu nepřehledné miliony. Černí Afričané pochytaní v jejich domovině a používaní k těžké práci kupříkladu na vysoušení bažin v jižním Iráku, váleční zajatci z Evropy a Střední Asie stavějící muslimská města, Slované z Balkánu sloužící jako janičáři v osmanské armádě, Čerkesky, původem z Kavkazu, kupované pro harémy chalífů v Bagdádu.

Instituce otroctví ovšem není vynálezem muslimů. Jak známo, je daleko starší a sahá hluboko do starověku. Otrockou práci využívali staří Řekové a Římané a ještě v evropském středověku otrocká závislost nevzbuzovala pohoršení. Pravda, také korán, podle muslimů „boží slovo seslané lidem skrze Muhammada, posla božího“, otroctví nezpochybňuje. Pravda, doporučuje s těmi, v „nichž je dobré“, jsou „bezúhonní“, uzavřít „dohodu o propuštění“. Do autorizovaných souborů tzv. hadísů, jenž představují spolu koránem základnu pro islámské právo, patří jeden výrok proroka islámu stavící otroctví na pranýř. „Alláh nevytvořil nic, co by mu bylo libějšího, než osvobození otroka a nic, co by mu bylo odpornější než zapuzování manželek“.

V tomto případě však byla zvyklost a praktičnost otroctví zřejmě silnějším motivem pro jednání a chování muslimů než dogmatické lpění na výroku islámského proroka. Zrušení otrocké práce a otrocké závislosti raba na pánovi se nedostalo mezi ctnosti, zaručující muslimovi požehnání nebes. Zacházet s otroky slušně nebo je dokonce propustit ponechali islámští teologové a právníci na soukromé iniciativě. Je to doporučeno, ale nikoliv přikázáno: „Propusť otroka, Alláhovi to bude libé, ponechat si otroka, nebude ti to přičteno ke zlu“. Proslulý sunnitský právník z Kajruwánu (Tunisko) jménem Sahnún (776-854) uvádí ve své díle Mudawwana, v němž věnuje mimo jiné pozornost otázkám otroctví, následující výrok: „Intimní partie otrokyně přináleží jejímu pánovi. Týká se to jejího břicha (jejích dětí), tak jejích zad (její pracovní síly)“. Ani velký arabský myslitel Ibn Chaldún (1332-1406), původem také ze severní Afriky, neměl zřejmě důvod otroctví zpochybnit, jak dokazuje i ve svém proslulém díle Mukaddima (český překlad s titulem Čas království a říší – Mukaddima, Praha 1972, provedený naším předním arabistou Ivanem Hrbkem (1923-1993)).

Teprve osvícenství v 18. století a především pak zrod universálně platné morálky, jež se promítá do ústav západních státu počínaje 19. stoletím, způsobily, že se idea zrušení otroctví dostává i na Jih a Východ od Evropy. Nová reformní politika vedené v tomto duchu byla však v arabských oblastech většinou pokrytecká a nepronikala pod povrch. Otroctví, navenek sice zrušené, dodnes nezmizelo v arabských zemích Perského zálivu, v západní části severní Afriky a na řadě míst samotné černé Afriky. Změnilo pouze tvář.

Jako „ekonomičtí otroci“ nahrazují dnes Filipínci, Indové, Malajci, Bangladešané v arabských zemích někdejší zotročené zajatce z Afriky, Habešany a Zandže. I relativně umírněné a modernizující se Maroko má dosud problém s otázkou využívání služebných, „malých hospodyněk“, nucených pracovat a sloužit svým zaměstnavatelům dnem i nocí. Oficiálně se jejich počet odhaduje na 1,5 milionů. A co říci o eunuších v Mekce? Ještě dnes se tito po středověkém způsobu zmrzačení muži využívají jako hlídači a dozorci nad pořádkem v nejposvátnější mešitě islámu.

Je příznačné, že muslimové o této otázce mlčí nebo ji obcházejí poukazováním na to, že islám je ve své podstatě rovnostářský, nevyzdvihuje jednoho muslima nad druhého a odmítá jakékoliv náboženské elitářství, včetně zvláštního postavení duchovních vůči obyčejným věřícím.  Badatelů, věnujících se muslimskému obchodu otroky a otroctví z pohledu islámu, je poskromnu. Možná se však blýská na lepší časy. Marocký sociolog a ekonom Mohammed Ennaji, jenž patří k průkopníkům vědeckého zájmu o otroctví v muslimském světě, vydá nyní další studii. Po knize „Vojáci, sluhové a konkubíny“, věnované otroctví v Maroku v 19. století, napsal další práci s názvem „Poddaný a mamlúk“. Zamýšlí se v ní nad otázkou autority v arabském světě.

„Otroctví mělo rozhodující vliv na utváření společenských vztahů v arabsko-muslimském světě a … vztah pána a raba je osou tohoto procesu“ píše Ennaji. Otrocká poníženost zůstává v muslimském prostředí přítomna jak ve vztahu věřícího k Alláhovi, tak poddaného k panovníkovi. Hněv boží, tedy msta a trest za poklesky, se v muslimském prostředí připodobňuje hněvu vladaře na nedostatečnou oddanost a poslušnost poddaného. Služebnost a podřízenost jsou zakotveny v teorii a praxi islámu. Přežitky otroctví, zjevné zejména v arabsko-muslimském prostředí, nezmizí, pokud se muslimové sami nevypořádají s vlastním autoritářstvím, pronikajícím do všech vztahů mezi lidmi a ve společnosti. Kdo má moc, u toho se předpokládá povýšenost a hněvivost. Kdo je podřízený, musí dokázat být patřičně servilní.

Otroctví v islámu je jednou z řady zamlčovaných a nepříjemný stránek muslimské praxe. Poukazovat na ně není útokem na islám jako náboženství. Je to cesta, jak povzbudit muslimy k tomu, aby se nebáli přiznat islámu povahu kultury lidské podstaty a připojit ho tak k velkým civilizacím, jejichž krédem není zotročení a ponížení člověka, nýbrž jeho osvobození a povznesení.