Proti kultuře harému

Americký tisk se ostře postavil proti Francii, jejíž prezident a poslanci chtějí zakázat muslimkám integrální závoj. „Zásah do osobních svobod, podněcování nenávisti, vše jen proto, aby se získaly voličské hlasy pro březnové regionální volby“, čteme v úvodníku New York Times (27.1.). Tálibán se musejí radovat, když vidí, jak se z islámu dělá na Západě pronásledovaná oběť, dodává pisatel. A radí, že by bylo lépe, kdyby se ve Francii, kde na odhadovaných 5 až 6 milionů muslimů připadá méně než 2000 niqábů či burek, otázka řešila existujícími zákony proti sektářským úchylkám náboženství. Antizávojová kruciáta je prý zbytečná a navíc nebezpečná.

Pochybuji, že v případě přijetí zákona proti integrálnímu závoji na veřejnosti vypuknou v muslimských předměstích Francie bouře. Leč vím jistě, že od hlavy po paty zahalené ženy nejsou v Evropě něco normálního, co se dá bez námitky akceptovat. Dělat, že se nic neděje, si lze vyložit jako souhlas nebo rádoby liberální svobodomyslnost. Řeči typu, ať si každý nosí co chce, my to přece děláme také, či k náboženství jsem lhostejný, leč tolerantní, u některých z nás určitě zabírají. Vycházejí z představy, že svoboda a otevřenost jsou samy o sobě natolik universálně přitažlivé, že si je lidstvo bez naší pomoci ku svému prospěchu nakonec osvojí. A něco zakazovat nebo omezovat je v takovém náboženství svobody vlastně nepřípustné a nelegitimní.

Někteří Američané radí Evropě jiný přístup muslimům nikoliv proto, že by byli nutně svobodomyslnější než Evropané. Dosud nebyli nuceni položit si otázku islámu jako politické síly a nátlaku sice menšiny, ale počítající s přítomností, byť jen němou, početné muslimské masy. Americká komunita islámu je malá a pro tak velkou zemi jako jsou Spojené státy dosud přehlédnutelná.

Francouzská křečovitost, dávaná do souvislosti s téměř hysterickým lpěním na náboženské neutralitě veřejného prostoru, se nezřídka staví jako protiklad k britské shovívavosti. Ať si každý dělá to, co se mu zlíbí, pokud tím neohrozí práva a svobody druhých. Zásada, která nebrání uspokojovat požadavky ze strany věřících. Ale každý splněný požadavek otevírá prostor k požadavkům dalším. A ve jménu náboženství lze požadovat ledacos.

Britská benevolence k islámu nevytváří nijak příkladné multikulturní soužití. Realitou je měkký apartheid. Zavírají se před ním oči a mlčky se přijímá. Francie si nevede lépe, ale v něčem je přece jen o krůček dál. Před dvěma lety se provádělo paralelně jdoucí šetření v muslimských komunitách Francie a Británie. Zatímco mezi francouzskými muslimy bylo necelých 30% pro zavedení platnosti šaríy, božího zákona islámu, mezi britskými muslimy se k takovému požadavku stavělo příznivě 75% dotázaných.

„Integrální islámský závoj není ve Francii vítaný“, stanovisko opřené o princip republikánské laickosti a občanské rovnosti, přijala francouzská politická reprezentace téměř monolitně. Ideály nedělají automaticky praxi ideální, ale to není důvod se jich vzdávat. Proti kultuře harému, která dobývá evropské ulice, je třeba se postavit principiálně.