Invaze „netopýrů“

Mají už své označení. „Netopýři“. Na předměstích velkých francouzských měst je jich vidět den ode dne víc a více. Postavy oděné do dlouhých černých rouch, s černými rukavicemi na rukou a s obličejem pod závojem, jež nezakrývá jen oči. Nedávno ještě děvčata, která se nedávno obrátila na islám, anebo ženy, které se rozhodly vyznávat islám v jeho ultraortodoxní formě. Vychází ze salafíje, fundamentalistického hnutí importovaného do Evropy v 90. letech minulého století muslimskými imámy vychovanými v Saúdské Arábii.

Potkat se dají i na Trocadéru

Invaze „netopýrů“ nezůstala bez odezvy. Od letošního léta pracuje komise francouzského parlamentu zkoumající dopad integrálního závoje, tzv. niqábu, nebo jak se také říká burky (burqy). A nezapomíná se ani na alarm vyslovený francouzským prezidentem při jeho bilančním projevu před oběma komorami parlamentu (22.6.09). „V naší zemi nemůžeme tolerovat ženy zavřené za mříží, oddělené od veškerého veřejného života a zbavené identity“.

Není pochyb. Francie a Evropa vůbec, to není Afghánistán. Leč rozdíl mezi „netopýry“ a afghánskými ženami pod burkami přece jen existuje. Ačkoliv integrální závoj, který mění jeho nositelky ve stíny, nás šokuje, neznamená tak zcela doslova evropskou recyklaci ujařmení Afghánek  tamními táliby. Francouzsky, které se rozhodly skrýt se za kusem látky, jsou na rozdíl od afghánských žen svobodné. Pokud se zítra rozhodnou závoj odhodit, čeká je možná jen nechuť jejich ortodoxních blíženců, nikoliv společnosti. Na rozdíl od té afghánské je ta evropská připravena chránit takové odpadlice zákonem ve jménu práva každého jedince na vlastní názor a svědomí.

Dají se dnes francouzští „netopýři“ spočítat? Oficiálně se odhaduje jsou jich asi dva tisíce ve věku mezi 17 a 35 lety. Jedna třetina z nich prý vzešla nikoliv z muslimského prostředí, nýbrž katolického. Pokud odpovídají tyto počty realitě, je „netopýrů“ mezi aktivně věřícími francouzskými muslimů, kterých má být podle oficiálních čísel 5 milionů, pouze hrstka.

První neděli v listopadu odvysílal francouzský televizní kanál M6 zajímavý dokument věnovaný jevu integrálního zahalování. Autoři nechali velký prostor k vyjádření zahaleným „netradicionalistickým“ muslimkám. Stranou pochopitelně nezůstala přirozeně teze, oblíbená u obhájců či advokátů totálního zahalování. Návrat k ultraortodoxní tradici sílí po 11. září 2001 a lze ho chápat jako reakci na vzedmutou vlnu všestranně se šířící nedůvěry k islámu a muslimům. Jak ve filmu vysvětlovali sociologové, „tradicionalismus vábí především nové konvertity. Jako nováčkům v islámu jim zprvu chybí zdůvodnění a ospravedlnění pro jejich krok. Salafistický postoj nabízí schůdné východisko a navíc rychlou komunitní integraci. Je jasně kódovaný, striktní a dává novověrcům pocit, že důsledným dodržováním přísných předpisů rychleji dohoní ztracený čas. Jsou pak muslimštější než muslimové od narození a nezřídka i radikálnější a maximalističtí v dodržování zásad“.

Dvacetiletá Aurélie, dnes Fatima, zdůvodnila, proč se zahaluje, „pocitem svobody“. „Můj niqáb mě chrání. Obličej prozrazuje, jak je žena hezká. A to muže provokuje a pokouší“. Fatimin náboženský absolutismus její muslimský manžel nesdílí. Ale zřejmě stojí na její straně a případný zákon proti integrálnímu závoji by stejně jako ona považoval za nepřípustný zásah do její svobody. Sundat kus látky, který ji „osvobozuje“ od nepatřičných mužských tužeb, by prožívala jako osobní porážku. Fatima zdůvodňuje jako ostatní „netopýři“ integrální zahalování koránem, i když takto jasně formulovaný předpis tento pro muslimy posvátný text nenabízí. Tato totálně se zahalující muslimka má ideální představy o životě žen v Saúdské Arábii. Na kameru prohlásila, že je připravena tam odejít, pokud by ve Francii nemohla praktikovat islám tak, jak si přeje.

Salafistické nároky na ženu ovšem nekončí jen totálním zahalením. Ženská každodennost je do nejmenších detailů vymezena hranicemi, za které se nesmí. „Sbírka právních dobrozdání o ženách“, jinak řečeno fatwy salafistů vydané v Saúdské Arábii ohledně toho, jak se má zbožná žena chovat a jak si má i v v nejběžnějších situacích počínat, svědčí o tom, že ultraortodoxní zbožnost je náročnou povinností doslova na plný úvazek. Nedává velký prostor k rozptylování se, k zábavě a k zájmu o vlastní krásu. Parfém se zakazuje. To proto, aby žena „neomamovala“ muže. Zakazuje se rovněž nošení podprsenky jako prostředku „klamání o vzhledu“. Žádný zpěv a hudba, žádné čtení milostných románů, žádné vysoké podpatky a vytrhávání obočí. Podle zásady: „Neměnit podobu, do níž jsme byli stvořeni!“   

Marie, matka tří dětí, se proměňovala na veřejnosti v černý stín plných osm let. Předtím byl její život hodně nevyrovnaný. Poznala drogy a sexuální násilí. Za černým suknem hledala spíše „ochranu před hrubostí mužů“ než realizaci své náboženskosti. Na obrazovce přiznala, že dnes chodí v minisukni a na vysokých podpatcích. „Závoj jsem přijala, abych se osvobodila“. Leč zřejmě pod ním nakonec hledanou svobodu nenašla. Každodennost podřízená na každém kroku autorizaci, příkazům a zákazům se jí stala nesnesitelným břemenem. „Neustále mě pronásledoval pocit provinění, že nedělám to, co je třeba. A potom, ten niqáb je hrozně nepohodlný. Zkrátka jsem to už nemohla vystát“.

Zkušenost této adeptky totálního zahalování je docela povzbuzující. Lze doufat, že podobných žen, které si vybraly niqáb svobodně a pak pochopily, že se tak jen uvěznily a zotročily, bude více. Tento případ ukazuje, že motivy k zahalování nemusejí být výlučně duchovní a náboženské. Kdo však může prohlásit, že jeho religiozita a touha po zbožnosti je na sto procent spirituální?

Úniky a nespokojenost s vlastním životem se nezřídka skrývají za horlivou nábožností. Pravda, spíše nevědomky než vědomě. Jak tedy reagovat na invazi „netopýrů“? Nechat poturčené muslimky dojít k rozumu anebo je pošťouchnout úředním zákazem? Dokument z francouzské televize na tuto otázku odpověď nedal. Opakoval jen jinými slovy varování, které komisi zkoumající možnosti zakázat ve Francii integrální závoj adresovali už představitele místní muslimské obce. Zákon o niqábu nese riziko, že na celou muslimskou komunitu bude uvaleno znamení hanby. 

Pokud uvěříme tomu, co zpravidla tvrdí představitelé a mluvčí muslimů, totiž že většina evropských muslimů se snaží na sebe nepoutat přílišnou pozornost, má obava ze stigmatizace islámu zákonem zakazující niqáb logiku. Bohužel to ale nestačí. Kdo má udělat pořádek v muslimské obci, která o sobě sice tvrdí, že je proti radikálům a nesnáší salafisty, ale nic proti nim nepodniká? Nechat na státu a veřejné správě pálit si prsty je snadné. Navíc je to alibismus, dovolující ponechat si pro případ změny zadní vrátka. A jak reagují sdělovací prostředky? Žonglují rafinovaně s objektivitou, aby se vyhnuly riziku nařčení z podněcování občanského nesouladu nebo z politické nekorektnosti.