Svoboda, která připouští zneužívat lidskou slabost a hloupost, není svobodou. Je to jen obyčejné chytráctví. Chytrák je jako žebrák. Spoléhá na druhé. Je otrokem předstírání. Svobodný člověk se nebojí spoléhat na sebe a nekrade.
Fanny pocházela z moravské vesnice, sloužila ve Vídni v židovské rodině. Všechno na ní bylo pevné, i její názory. Na Nový rok chodili zbožní Židé na dunajský břeh a házeli do vody své hříchy. Fanny to dráždilo. Řekla rovnou: „Radši by neměli hřešit vůbec. Zahazovat bych uměla taky“.
Slovo „hřích“ se jí nezamlouval. A velká gesta nesnášela. Nejhlubší odpor chovala k žebrákům a Cikánům. Žebráci a zloději pro ni bylo totéž. Neplatilo na ni žádné předstírání. Nesnášela taková ty rodinné scény a přílišné ventilování emoci. Mělo to za falešné, divadelní a za vzrušenými řečmi vždy větřila zlé úmysly.
Divadlo, to pro ni nebylo, pro to neměla pochopení. Jen jednou se nechala strhnout ke scéně. Byla to ovšem scéna krutá. U dveří bytu, kde sloužila, někdo zazvonil. Když otevřela, stál tam žebrák. Nebyl starý, ani zmrzačený. Vrhl se před Fanny na kolena. Lomil rukama. Jeho žena leží na smrtelné posteli, doma má osm dětí, osm hladových krků, nevinných drobečků. Zkrátka, dokonalý machr na „žebrácky marketing“ jak bychom dnes mohli prohlásit.
Fanny se na žebráka klečícího na zemi dívala mlčky, ale náhle se vrhla na kolena a začala žebráka napodobovat. Nakonec vstala a přibouchla žebrákovi dveře před nosem. Za zavřenými dveřmi nepřestával bědovat:“Smilujte se, paničko, jak k tomu ti moji drobečkové přijdou!“
„Podvodník jeden“, křikla Fanny, „žádnou ženu nemá, žádná mu neleží v posteli. Ani děti nemá, sežere všecko sám. Lenoch je to. Takový mladý chlap. Sotva měl čas nadělat osm dětí“.
Fanny měla strach z divadla v sobě, každé předstírání prožívala jako týrání. Jen jednou ji životní situace přemohla a sama zahrála divadlo. Aby ještě důrazněji připomněla svůj názor.
Historku vypráví Elias Canetti v jedné ze svých vzpomínkových knížek. Přišla mi na mysl, když jsem byl před nedávnem vystaven tirádě o potřebě svobody a o její údajné schopnosti nás všechny spasit. Nemám rád extrémy, i když se angažují ve prospěch hodnot nejcennějších. Raději bych zůstal u střízlivého „nebát se a nekrást“. Proč hned mávat svobodou a skloňovat ji ve všech pádech.
Nebát se a nekrást, to bývalo Masarykovo krédo, od něhož se dá svoboda lidí ve společnosti docela snadno a rozumně odvodit, ba opřít bez potřeby připínat si ji na klopu jako ze všech stran viditelnou kokardu. Ostatně, Masaryk pocházel z Moravy jako moje dnešní hrdinka Fanny.
