Obrázky obletěly svět, aniž by jejich podstatný detail vzbudil valnou pozornost. Fotografie vozidel irácké armády, které ukořistili černooděnci Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Po vítězství v severoiráckých provinciích Ninive a Saladín s nimi míří do svých základen v Sýrii. Kolem silnice jsou už sotva patrny bariéry z písku na irácko-syrské hranici. Před několik hodinami je odstranily buldozéry pod heslem: „Pryč s hanebnou hranicí“.
Ve strategii džihádistů ISILu má likvidace hranic vytyčených koloniální érou zásadní význam. Již v samotném názvu projektu je záměr obsažen. Spojení tradičního půlměsíce na bázi sunnitské většiny předpokládá odstranění hraničních čar vymezených v roce 1916 během tajných vyjednávání mezi britským důstojníkem Sykes a francouzských diplomatem Picotem. Pro přívržence nového džihádistického proudu je to konec téměř stoleté „hanby“ a možná něco obdobného jako pád berlínské zdi pro evropské národy v listopadu 1989.
Ve hře je samozřejmě i něco dalšího kromě jedné, byť nadmíru symbolické hranice. Obnova sunnitského půlměsíce by měla skoncovat s nadvládou půlměsíce šíitského. Ten se od americké invaze do Iráku v roce 2003 roztáhl od Teheránu přes Bagdád až do Bejrútu.
K džihádismu al-Káidy patřilo soustřeďovat veškeré síly na boj se Západem a vyhýbat se přímým střetům se šíity. Tato orientace se u džihádu ISILu mění. Po odchodu amerických jednotek z Iráku se prioritou stala jiná válka. Včerejší nepřátele ze Západu vystřídali protivníci dnešní - šíitští „zrádci a odpadlíci“. Trnem v oku je „íránský expansionismus“ a „safíjovský projekt“, jinými slovy prosazování „šíitské úchylky“ po vzoru dynastie Safíjovců, která počínaje 16. stoletím přijala šíitské sektářství dvanáctníků a změnila ho ve státní náboženství své říše v Íránu.
Kromě „safíjovského imperialismu“ figurují ve škále protivníků obnovy sunnitského půlměsíce arabské režimy v čele se Saúdskou Arábií. Ač je dynastie Saúdovců konzervativně sunnitská, má poněkud odlišnou představu džihádu. V její agendě není ani globální džihád káidistů, ani nový antišíitský džihádismus vzešlý ze syrské války, jenž má zřejmě především regionální dimenzi. Samotný odkaz na Levantu je výmluvný, neboť pod tímto názvem se míní vedle Libanonu i Jordánsko a především Palestina. Ostatně, v Sýrii nikdy docela nezanikl hlas, že Palestina není více než jižní částí Sýrie, Velké Sýrie, Bilád aš-Šám, k níž historicky patří Sýrii, Libanon, Palestina i Zajordánsko.
Nová irácká válka, už čtvrtá od 80. let minulého století, se odehrává ve znamení jak postupu džihádistů, tak návratu sunnitů vytlačených na společenský okraj po pádu režimu Saddáma Husajna. Bojovníky za „sunnitský půlměsíc“ jsou dnes jak dvě hlavní frakce iráckých džihádistů Džajš al-mudžáhidín a Ansár al-islám, tak oportunisté tvoření příslušníky nestátotvorných kmenů a někdejší baasisté s nostalgií po starém režimu.
Konfesionální válka v Iráku staví Západ před těžké rozhodování. A každý z možných postupů riskuje být špatným. Vyčkávat nebo se angažovat? Syrská opozice nepochopí, otočí-li Západ po odmítnutí intervenovat proti režimu Bašára al-Asada kormidlo směrem k Teheránu. Odpovědí může být jen přitvrzení radikalizace. Západu hrozí, že si po syrských sunnitech udělá nové nepřátele v řadách sunnitů iráckých. Syrská válka dokázala strhnout nemálo stoupenců obrany sunnitského tábora po celém arabském světě. Jako výzvu vydat se na obranu islámské „spravedlnosti“ ji pochopily i tisíce mladých muslimů v Evropě. Ačkoliv nová válka v Iráku má zatím jen regionální cíle, nemusí být pro Západ nejlepší volbou pštrosí chování a sázka na pořekadlo o dvou, kteří se perou, zatímco se třetí směje.
