Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Být dědečkem

25. 03. 2014 14:38:19
Ať má dítě nad sebou jakýkoliv strop, vždy se v jeho zorničkách odráží nebe. Já vím, zní to jako fráze, ale dědečkům se to odpouští.

Jak to, že se odpouští? Platí snad na ně jiné zákony? Těžko říci, snad ano. Kdo sám dědečky jako já osobně nepoznal - bohužel příliš brzo opustili pozemský svět - má možná právo tomu věřit. Neubrání se pokušení si instituci dědečků idealizovat a dělat z osoby mužského prarodiče bytost téměř pohádkovou. Nu, to je přece ten, kdo zná odpověď na všechny otázky a se vším si dokáže poradit. Kdybych býval měl v dětství někoho takového po boku!

Stát se dědečkem, to jde docela snadno. Život to jaksi zařídí. Najednou je tu postýlka a z ní se ozývá vrnění nebo pláč. Leč být dědečkem doopravdy, to je vskutku proces, snad lze tvrdit že permanentní. Asi to má různé počátky. U mne to přišlo náhle jedné noci. Jak to bývá, ten paleček se občas ocital na skok v prarodičovské péči.

Tenkrát ta noc nebyla klidná. Něco kloučka vyděsilo a přišel pláč a nářek. Kolem druhé v noci se špatně vstává. Copak, broučku, co tě trápí? Zprvu nic nepomáhá. A tak to zkouším po mateřsku. Beru to ptáče do náruči a pokouším se něco mile pobrukovat. S tím klubkem v rukách usedám a přitisknu ho k sobě. V pokoji je chladno, ale z tělíčka vyzařuje teploučko. Rychlý tep srdíčka, sem tam nějaký vzlyk, a pak z čista jasna jemné pochrupávání.

Chlapec usnul a ve světě zavládl božský mír. Byl rozkošný, snil rajské sny, které se odrážely na jeho rtech jako lehký usměv. Snad mu šeptal do ouška něco hezkého sám pánbůh. Byl obrazem toho, co nazýváme slabým a požehnaným, byl božským neviňátkem.

V mém náručí pak setrvá až skoro do svítání. A když ho pak vkládám zpět do postýlky, je ze mne jiná bytost. Milující dědeček. Nad ztichlou kolébkou osvícený soucitem a rozrušený uvědoměním závazku.

V každém dítěti prý dřímá malý Mozart, četl jsem něco takového kdysi v „Zemi lidí“ francouzského spisovatele Saint-Exupéryho. Usne génius do ztracena nebo ho přehluší kazisvět? V každém z těch malých přece dřímá andílek i loupežník. Dědečkům nemůže být lhostejné, co dostane větší šanci převážit.

Při té vzpomínce se mi vybavuje poučná zápletka z historickém románu „Devadesát tři“. Kniha vypráví o dramatickém roku francouzské revoluce a napsal ho v 19. století Victor Hugo, francouzský romanopisec a citlivý pozorovatel dětské duše.

Tři malí sourozenci, jaksi mimoděcí hrdinové románu, se ocitají zavřeni do zámecké knihovny. Mají posloužit jako rukojmí jedné straně panující občanské války. Dětem hrozí, že skončí spáleny na popel spolu s knihami. Bezbranná stvoření, nepoučená neviňátka mezi kulturními poklady na pozadí bezcitného soupeření nenávistí. O knihách, o kultuře vůbec, samozřejmě nic nevědí, zrodily se sice do ní, ale nikoliv s ní, a podle toho se chovají. Bezprostředně, živelně, dětsky.

Chodí mezi regály knih a zrak jim padne, jak jinak, na to nejskvostnější, co tam uvidí. Vzácný rukopis o životě a umučení svatého Bartoloměje. Kniha s mnoha vyobrazením. Když jedno z mrňat vytrhne první stránku, chtějí i ostatní dvě konat obdobně. První přetržená stránka je jako první kapka krve. Rozhodne o dalším krve prolévání a dalším knihy ničení.

Tři loupeživí andílci se vrhají na bezbranného evangelika Bartoloměje. Knihovnou kráčí zkáza. Zmařit dějiny, legendy, vědu, rozkouskovat celé náboženství, se může zdát být prací tak akorát pro obry. Leč zvládnou to nakonec i tři malé děti. Z vzácné knihy zbude jen rozlomená vazba. Je k ničemu, jen ji nakopnout. A křesťanský mučedník, umučený v roce 49 křesťanského letopočtu, hyne podruhé.

Rozehrát příběh, který by nezamířil k moralitě, nebývalo zvykem autora v 19. století. V každém člověku, bez ohledu na věk, dříme záliba v pustošení, v ničení. K dětem patří nevinnost. O to více padá vina na otce a dědy posedlé pustošením a nechávající děti na pospas neméně ničivé bezprostřednosti a nevědomí. Když se jeví, že vše pozbylo jakýkoliv smysl, stává se hrozba zkázy dětí tím, co podá záchranný kruh v krví topícímu se lidskému soucitu.

Dětská postýlka, ať už z ní vyzařuje tichounce nebeský klid, nebo z ní vycházející pláč a křik pokoušejí naší trpělivost a sebeovládání, představuje svatyni lidskosti. Ožívá soucit a připomíná úkol nedat zplanět buňkám, které vyživují kulturu člověka. A kvůli obojímu stojí za to alespoň se pokusit být včas opravdovým dědečkem.

Autor: Zdeněk Müller | úterý 25.3.2014 14:38 | karma článku: 20.67 | přečteno: 935x

Další články blogera

Zdeněk Müller

E la nave va

Třetí říjnovou neděli zavěsil iDnes na svou hlavní stránku rozhovor o aktualitách islámu. Nechme stranou více jako pět stovek reakcí. Bezprostředně po zveřejnění interview se projevil i populární bloger iDnesu. Na tzv. soukromém blogu využil nebo lépe zneužil text rozhovoru. Změnil, jak sám uvedl, „jen dvě slova“ – islám a islamismus přelepil pojmy nacismus a národní socialismus – a autorovo jméno zkomolil při zachování jeho německé podoby.

3.12.2014 v 10:30 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 1387 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Co dokážou zubožené menšiny které emigrují za lepším životem

Poté co Španělé a Portugalci dobyli ty civilizované národy v Americe, a Angláni se museli spokojit s divochy, tak zubožení Evropaně si to našněrovali do Ameriky. Území kde dnes leží USA bývalo obydleno kulturami které neviděly

22.7.2017 v 0:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 5 | Diskuse

Jana Slaninová

Burácející kina

V době, kdy moje o dva roky mladší ségra byla "mazák", protože už chodila na základce do první třídy, na zahradě u babičky zakopla o skleničku a jak pád nemohla vybrat, ještě na ni dupla.

21.7.2017 v 20:02 | Karma článku: 8.97 | Přečteno: 316 | Diskuse

Pavel Hruban

Blahoslavený Hroznata

V letošním roce uplynulo 800 let od smrti blahoslaveného Hroznaty, člena premonstrátského řádu a patrona plzeňské diecéze.

21.7.2017 v 16:49 | Karma článku: 9.24 | Přečteno: 210 | Diskuse

Lucie Pražáková

Damiánův zápisník

Mívali jsme černého kocoura, říkali jsme mu Damián. Damián již několik let prohání se svojí tříbarevnou kamarádkou Lindou duhové myšky v kočičím nebi, před nedávnem jsem však ve sklepě mezi starými krámy našla jeho zápisník.

21.7.2017 v 15:47 | Karma článku: 11.76 | Přečteno: 159 | Diskuse

Milan Šupa

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý.

21.7.2017 v 15:15 | Karma článku: 37.17 | Přečteno: 1836 | Diskuse
Počet článků 263 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2508
Filosof, historik, arabista, publicista a pozorovatel současného světa, na který zírá většinou z Paříže, kde žije.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.