Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poučení z první světové války

7. 02. 2014 14:20:18
Letos se bude v Evropě opakovaně připomínat stoleté výročí vypuknutí první světové války. Rozpoutala éru barbarství a lidské tuposti, v níž byla zničena velká část všeho pozitivního, s čím evropská civilizace vstoupila do 20. století.

Nezodpovědnost a vnitřní nedisciplinovanost evropských elit přivodily pohromu, jež dopadala na evropské národy s různou intenzitou po následující desetiletí. Nepoučenost, neznalost a utkvělé názory představitelů národů a společenských špiček dláždily cestu ke katastrofám. Patřily sem i odvěké představy o nádheře a hodnotě monarchií a o slávě válek a jejich kontrolovatelné užitečnosti.

První světová války zničila svobodný obchod a zlatý standart, což byly dva základní sloupy hospodářství 19. století. Při následných pokusech o obnovu těchto ekonomických pilířů se jen dále množily omyly ze strany elit jak evropských, tak amerických. Velký hospodářský kolaps na konci 20. let silně vyrazně přispěl k vzniku politické situace, z níž povstala druhá světová válka. Po ní následovala válka studená, která proti sobě postavila západní demokracie a jednu diktaturu vzešlou z první světové války.

V historii obecně platívalo, že mezi elitami a národem (lidem, společností) existuje jistá dohoda. Elity požívají privilegia a výhody, plynoucí z politické moci a majetku. Ostatnímu národu je na oplátku zaručena bezpečnost a v moderní době určitá míra prosperity a blahobytu. Pokud elity selhávají, vydávají se v nebezpečí, že budou nahrazeny. Takový proces výměny elit ekonomických, administrativních a intelektuálních je vždy náročný a choulostivý. V podmínkách demokracie se tak děje zpravidla rychle a spořádaně. V diktaturách jde o proces zdlouhavý a téměř vždy krvavý.

Uvedená pravidla nejsou jen něčím z učebnic o jevech minulosti. Platí i dnes. Stačí připomenout třeba současné poměry na Blízkém a Středním východě, napětí na indicko-pákistánských hranicích, vztahy Číny a jejích sousedů. Tady všude může zkušenost z první světové války něco znamenat. Riziko katastrof plynoucích ze špatných odhadů v těchto případech stále hrozí, i když pozice militaristických a imperialistických ideologií je dnes slabší než před sto lety.

Silné státy dávají přednost raději míru než válce. Mír je jistější cesta k prosperitě, než jakou nabízejí domnělé výhody válčení. Selhávání elit, na které doplatily evropské národy v souvislosti s první světovou válkou, však dějiny nepohřibily. Patří i do naší současnosti.

V prvé řadě se jedná o nepochopení důsledků bezhlavého nebo ležérního přístupu k finančnímu liberalismu ze strany ekonomických, politických a intelektuálních elit. Panovalo přesvědčení, že finanční trhy jsou schopny samoregulace. Do jisté míry tomu tak bylo, leč samotné elity připustily a dokonce povzbuzovaly rozmach úvěrů bez starosti o jakoukoliv zpětnou vazba. Ostatně, politickým elitám šel takový vývoj na ruku, neboť v podmínkách rozmachu spotřeby se společenský smír domlouvá snáze, ne-li dokonce automaticky a samospádem.

Vsadilo se na zadlužování, což bankám velice líbilo. Vidina plynulého přísunu pohádkové many byla čarovná. Není divu, že se banky nebránily a naopak toho patřičně a nezřídka bezhlavě využívaly. Neschopnost nebo neochota domyslet, že jednostranné zadlužování a akcent na spotřebu nemohou fungovat navěky a jednoho dne se zadrhnou v podobě krize celého systému, padá na hlavu elit, které rozhodovaly. Zdálo se, že jde-li vše konečně tak hladce, nejsou obavy z možného hospodářského propadu, růstu nezaměstnanosti a chronického zadlužení více než archaismus nebo škarohlídství.

Leč náhle jdou všemocné banky na kolena. A bankovní elity se obracejí ke státům s ponižujícím prosíkem. Ukázalo se, že bohatství bank jsou jen nafouklé cifry a nesplatitelné úvěry. Musely volat o pomoc. Politické elity propadly a ztratily tvář, protože ustoupily bankám. Intelektuální elity, rozuměj ekonomové, se zesměšnily. Nedokázaly předvídat, co nastane, a neshodli se na tom, co třeba v případě krize dělat. Aby se předešlo ještě horšímu, byla nutná záchrana. Pravidlo moderního kapitalismu potvrdilo svou platnost: Zisky se privatizují, ztráty se socializují. Názor veřejnosti, že účet za záchranu bank zaplatí především slabí poplatníci, zatímco co viníci zůstanou ušetřeni, je nesporně pádný.

Během posledních desetiletí se vytvořila globalizovaná bankovní a ekonomická elita. Pohybuje se v jakémsi skleníkovém prostředí, téměř bez kontaktu s realitou zemí, odkud vzešla. Občanskou soudržnost, kterou potřebuje každá demokracie, se takovým přesunem rozhodovací pravomoci někam mimo oslabuje. Nezbytná míra důvěry mezi občany a vládnoucími elitami prudce klesá. Korunu tomu může nasadit skrblická redistribuce zisků z hospodářského růstu.

Dnes směřujeme stále výrazněji směrem k plutokracii, vládě peněz, bohatých a majetků. Jistému stupeni plutokracie se nevyhnou ani zavedené demokracie, neboť jejich základnou jsou tržní ekonomiky. Záleží ovšem na míře moci, jaká se vládě peněz ponechá. Má-li většina občanů názor, že hospodářská elita je příliš bohatě odměňována za v celku průměrné výkony a že se věnuje hlavně svým vlastním zájmům a veřejné blaho opomíjí, stmelující pouta společnosti slábnou a trhají se. Možná, že panika je předčasná, možná, že obavy jsou včasné.

A pak tu jsou starosti hospodářské spojené s finanční krizí. Moc se koncentruje u vlád věřitelských zemí, především Německa, a tří mezinárodních institucí, jejichž administrativy nejsou voleny. Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Těžko posoudit laickým okem, zda nyní postupují optimálně, když nedokázaly odhadnout a předejít bankovní krizi. Občané zemí, kterých se krize dotýká nejvíce, se těžko přesvědčují, že těmto institucím lze věřit. K nespokojenosti přispívá i to, že jde o administrativy nevolené. A politici, kteří odpovídají za chod vlastních demokracií, nemají na rozhodování těchto institucí velký vliv. Roztržka mezi mocí výkonnou a rozhodovací poškozuje samu podstatu demokracie.

Situace zatím nedospěla k extrémům, které spustily první světovou válku. Leč kupící se neúspěchy jsou dostatečně silné, aby už nyní ničily vážnost vládnoucích elit a živily populistickou propagandu a xenofobní nevraživost. Je na elitách, aby předvedly, že se poučily a že chápou svou odpovědnost. Nestačí jen mluvit. Jinak se znovu chopí vlády nad rozumem vášně a důsledky vzednuté zuřivosti dopadnou na každého z nás bez rozdílu. Od nezodpovědnosti, ztráty rozumu je k barbarství jen krůček. Letos sto let stará světová válka nepřestává varovat.

Autor: Zdeněk Müller | pátek 7.2.2014 14:20 | karma článku: 36.28 | přečteno: 3816x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Vůně drožďové pomazánky

Babička byla receptový experimentátor. Vždycky když dostala nový recept, šoupla si brýle na dálku na čelo, nasadila čtecí brýle a polohlasně luštila obsah. Takhle objevila třeba patizony.

23.9.2017 v 17:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse

Martin Mařák

Listy z Umwurfu

Umwurf si musíš najít sám, neboť k němu nevede žádná značená cesta, je prostě schovaný někde v hlubinách, či výšinách hor, uprostřed lesů, kde tě nebudou otravovat zástupy turistů a podobně.

23.9.2017 v 16:00 | Karma článku: 5.87 | Přečteno: 103 | Diskuse

Robert Brinda

Noční můra houbařů.

Kategorizuji houbaře: Takyhoubař - houbař - pan houbař - mykolog. Pan houbař by měl znát aspoň deset hub jedovatých a nejméně dvacet jedlých. Protože to splňuji, považuji se za pana houbaře. Občs mi ale zvědavost nedá a hledám:

23.9.2017 v 14:15 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 399 | Diskuse

Štěpán Bicera

Liberální Berlín?

V článku MF Dnes "Evropský den D" se píše: "celé své jméno si Tomáš nepřeje zveřejnit... V liberálním a levicově orientovaném Berlíně by přiznání sympatií k AfD, bylo společenskou sebevraždou." Známe to i ze zdejších diskuzí.

23.9.2017 v 13:40 | Karma článku: 28.83 | Přečteno: 515 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak pojmenovat politiky?

Dnes tu máme další kolo naší soutěže o hledání nejpřiléhavějšího pojmenování určitého fenoménu, po atomové elektrárně a sexu přicházejí na řadu naši milí politici. Aby ne, blíží se volby, tak je to téma aktuální

23.9.2017 v 13:30 | Karma článku: 7.00 | Přečteno: 161 | Diskuse
Počet článků 263 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2509
Filosof, historik, arabista, publicista a pozorovatel současného světa, na který zírá většinou z Paříže, kde žije.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.