Individuum nebo kolektivum
V rozpravách kolem nedávno se odbývající přímé volby prezidentské jsme měli vícekrát možnost slyšet nelichotivá slova na adresu našeho národního kolektiva. Podle nemalé části našich občanů je lid obecný tupý, nedozrálý, ba dokonce pitomý. Ruku v ruce s tím kráčel povzdech nad tím, že nám kvůli té demokracii nemohou vládnout filosofové nebo lidé nejen moudří ale i vznešení.
Nebylo by vhodné zůstat jen u tohoto soudu a pohoršovat se nad ním. Pokusme se negativní konstatování změnit v pozitivní východisko k solidnímu uvažování o demokracii. Taková úvaha začíná tehdy, když si připustíme občasnou hloupost lidu.
Je-li lid občas hloupý, pak tedy demokracie znamená v některých chvílích vládu hlouposti. To je jistě logicky správné, leč z hlediska skutečnosti ani tato sebesprávnější poznámka nemůže nic změnit na tom, že demokracii máme a nadále chtít budeme. Nad demokracií lze vzdychat, ale je to asi tak nastejno s tím jako, když vzdycháme nad životem. Život také nevyvrátíme konstatováním, že má občas vady.
Je dobře známa ušlechtilá teoretická zásada hovořící o vládě filosofů. Vypadá to na první pohled jako ideální řešení. Vláda moudrých, co lepšího si přát! Ovšem i tato představa má své trhliny. Stejně jako je falešné tvrdit, že lid je dokonalý, tak je to s tvrzením, že intelektuálové a vzdělanci vůbec jsou jaksi od podstaty dokonalí. Ten, kdo dokáže obdivuhodně přemítat o hranicích poznání a o pravdě vůbec, nemusí být nutně způsobilý k tomu, aby si věděl rady s bolestmi každodennosti, ať se týkají hodnoty koruny, penzijní reformy nebo hospodářských propadů a zaměstnanosti. Kdo hloubá o pravdách nekonečných, ztrácí občas smysl pro pravdy konečné.
Lid bývá pitomý, ale i filosofové bývají pitomí. V tom vězí hluboké oprávnění demokracie. Filosofové leckdy podléhají samospádu rozumu a dávají svým myšlenkám obludné tvary. Bývají neobyčejní jako kdyby je k tomu hnala jejich ctižádost. Leč k řízení světa se nejlépe hodí „obyčejný člověk“. Dlouho jsme se učili, že Lenin byl neobyčejný člověk a velmi pravděpodobně takovým člověkem byl. Jeho cestu vroubily mrtvoly a zříceniny. Možná bychom si mohli položit otázku, zda neobyčejní lidé nepotřebují k tomu, aby se udrželi u moci diktatury a vyšetřovací komise. Společensky velice nebezpečnou věcí je osamocený rozum pracující v prázdnotě a bez styku s realitou.
Filosofie nemusí znamenat moudrost, nýbrž jen zběhlost v určitých otázkách. Skutečně moudrých lidí je právě tolik mezi rolníky jako mezi filosofy. Lid má sice omezenou inteligenci, ale tato omezená inteligence dává tvar věcem a základy životu. Lid, nikoliv filosof, udržuje svět. Je anonymní a mlčky nese pořádek světa a udržuje souvislosti, které by příliš mluvní filosofové nejraději rozmontovali, ne-li přímo rozsekali na cucky, aby vzniklé trosky mohli znovu skládat po svém dohromady.
Vládnoucí filosofové tedy nejsou žádné terno. Pošetilost se jim nevyhýbá, stejně jako lidu, od něhož nelze očekávat bůhvíco. Vše, co žije, chybuje. Název homo sapiens, jak jsme svůj druh nazvali, je poněkud přehnaný. Lid, jak ho známe z historie, těžko přejde do učebnic jako morální vzor. Nutno se s ním rvát o hodnoty. Morální základ demokracie vězí v tom, že i knížata a filosofové jsou nedokonalí právě tak jako všichni ostatní lidé a že je lépe vládnou ve prospěch ohromnému počtu nedokonalých než ve prospěch elitního kroužku nedokonalých.
Bývaly doby, kdy se slušelo pokládat individualismus za mizerný, liberalismus za podlý a autoritu individuálního rozumu za nicotnou. Lidu se dávala podoba čehosi nadosobního, co si nezadalo s nejvyšší bytostí. Lid, aniž to tušil, „naplňoval dějinnou nutnost“. Vyznavači něčeho podobného pak rukou prodlouženou o pero psali tvrdíce, že lid chce to a lid nechce ono. Vzpomínáme také na to, jak jedna strana, která toho nejvíce namluvila o lidu, přestala se velice záhy spoléhat na jednotu lidového názoru. Řekla si, že své cíle prosadí na základě vůle omezené části lidu a že ji ani nenapadne čekat, že lid dozraje do „ideálního“ stavu naplněn odzdola nahoru ideály.
Leč zkušenost by neměla produkovat jev opačný. Naděje na pohodlnou vládu jedné strany dodnes způsobuje, že se národ štěpí a Čech má k Čechovi mnohdy dál než k nějakému Britovi či Američanovi. Mrak zášti potáhl nebe nad Prahou a nejen nad ní. A mnohdy vězí každý z nás ve svém koutě s představou, že si vystačí sám nebo s těmi, kteří mají stejný názor jako on.
Přitom každý rozumný člověk musí uznat, že jen Robinson žil ze své vlastní práce. V civilizované společnosti se stává jednotlivec dlužníkem civilizace od okamžiku, kdy přijde poprvé do školy. V naší době nikdo nemá nic jen ze své moci, v každé věci jsou stopy stovek a tisíců mozků a rukou. Demokracie by nás měla učit, že s lidem lze dobře a bez zklamání vyjít, nevidíme-li v něm ani myticky rozumný celek, ani dav tupých jedinců s chováním ovcí. Vysoký les nedělají jednotlivé vysoké stromy, nýbrž celek stromů přesahujících průměrný vzrůst. Tady začíná cesta ze slepé uličky, do níž nás zahání naší mysli přeceněňovaný svár individua a kolektiva.
Zdeněk Müller
E la nave va
Třetí říjnovou neděli zavěsil iDnes na svou hlavní stránku rozhovor o aktualitách islámu. Nechme stranou více jako pět stovek reakcí. Bezprostředně po zveřejnění interview se projevil i populární bloger iDnesu. Na tzv. soukromém blogu využil nebo lépe zneužil text rozhovoru. Změnil, jak sám uvedl, „jen dvě slova“ – islám a islamismus přelepil pojmy nacismus a národní socialismus – a autorovo jméno zkomolil při zachování jeho německé podoby.
Zdeněk Müller
Šátkem to začíná a terorem končí?
„Dívat se na islám jako na jedno z monoteistickych náboženství je strašná chyba“. Pan Petr Voříšek reaguje těmito slovy na můj blog „Islámské šátky v Čechách“, zveřejněný 5.10. 2014 na serveru aktualne.cz. Soudím, že názor pana Voříška stojí za diskusi. Dovoluji si ho zveřejnit a reagovat na něj.
Zdeněk Müller
Islám na vlně duchovnosti
Když dnes islám tolik zneklidňuje Evropany, není to také proto, že v nich vyvolává špatné svědomí? Pokud jsou k sobě upřímní, měli by si položit otázku, co jsme udělali a děláme my, pokrokoví, vzdělaní, sebevědomí, se svým náboženským dědictvím?
Zdeněk Müller
Viditelné a neviditelné v islámu
Po léta se vede francouzská debata o tom, jak se má či nemá zdejší společnost dívat na své muslimy. Doprovází ji otázka jednou vyřčená, leč povětšinou nevyřčená: Jsou našimi občany nebo nejsou? A jak dalece mohou být našimi občany, když se vnitřně muslim, byť každý jinak a v rozdílné míře, pokládá za součást ještě jiného a mnohdy odlišně zavazujícího společenství náboženství, tradice či kultury islámu? Radikalizace islámu a zmnožování viditelných projevů islámu diskusi na toto téma dále vyhrocuje. Obojí svádí a usnadňuje vidět ve všech muslimech „pátou kolonu“ islamistické invaze či rozmachu nesnášenlivého náboženství.
Zdeněk Müller
Korán a ignorance
Diskuse o islámu na Západě se nese ve znamení zúženého pohledu. Buď se mluví výhradně o sociálním jevu anebo o aktualitách, které činí z islámu zdroj násilí, nevraživosti a náboženské nesnášenlivosti. Mizí tak povědomí o tom, že islám má duchovní dimenzi. K tomu přispívá i ignorance, neznalost tohoto náboženství u bezvěrců, věřících i laxních křesťanů a koneckonců i u samotných muslimů.
Zdeněk Müller
Muslimové v zajetí protimluvů
Od „arabského jara“ roku 2011 vysílá muslimský svět zbytku planety řadu protichůdných signálů. Jdou od velmi současných projevů modernismu k výrazným archaismům, které přežívají v náboženství nebo se ho znovu zmocňují.
Zdeněk Müller
Teorie slučování neslučitelného
Kriminální a hrůzné činy páchané teroristy, odvolávající se na islám, si žádají od muslimů více než jen vysvětlovat a distancovat se. Spolu s představiteli a representanty islámu, imámy a rektory mešit by muslimové měli ve své většině odpovědět důraznějí. Měli by ukázat více a pokročit dále od pouhých stížností na „slučování neslučitelného“.
Zdeněk Müller
Nebát se a nekrást
Svoboda, která připouští zneužívat lidskou slabost a hloupost, není svobodou. Je to jen obyčejné chytráctví. Chytrák je jako žebrák. Spoléhá na druhé. Je otrokem předstírání. Svobodný člověk se nebojí spoléhat na sebe a nekrade.
Zdeněk Müller
Nová irácká válka
Obrázky obletěly svět, aniž by jejich podstatný detail vzbudil valnou pozornost. Fotografie vozidel irácké armády, které ukořistili černooděnci Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Po vítězství v severoiráckých provinciích Ninive a Saladín s nimi míří do svých základen v Sýrii. Kolem silnice jsou už sotva patrny bariéry z písku na irácko-syrské hranici. Před několik hodinami je odstranily buldozéry pod heslem: „Pryč s hanebnou hranicí“.
Zdeněk Müller
Džihád a antisemitismus
Nepředstavitelné se stalo skutkem. Po všech hrůzách a tragédiích, které Evropa zažila během neklidného 20. století. Dnes na počátku druhého desetiletí 21. století se vracejí stíny minulosti. Znovu umírají na Starém kontinentě muži, ženy a děti jen proto, že tak či onak patří k židovstvu, bezhledu na to, zda se pokládají za židy nebo Židy.
Zdeněk Müller
Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.
Zdeněk Müller
Oslava bezvážnosti
Kunderův čtvrtý román psaný francouzsky se objevil na knižním trhu Francie počátkem letošního dubna. Kniha s názvem „Oslava bezvážnosti“, opatřena autorovou kresbou na prodejním obalu, se dostává ke čtenářům v původním znění po své loňské premiéře v italštině.
Zdeněk Müller
Když se praotec Noe bál
Otcové a dědové se kdysi na adresu biblické „potopy světa“ bavili písní Osvobozeného divadla. Praotec Noe se bál, že se mu na jeho záchranné arše „zkřížej rasy“, ale nakonec to dobře dopadlo. Zkrátka se věřilo, že to tak nezůstane, že potopa přestane a že se zas budeme smát.
Zdeněk Müller
Být dědečkem
Ať má dítě nad sebou jakýkoliv strop, vždy se v jeho zorničkách odráží nebe. Já vím, zní to jako fráze, ale dědečkům se to odpouští.
Zdeněk Müller
Jaká je dnešní arabská mládež
Nedávno jsem byl postaven před podobnou otázku. A vzešlo z toho pár poznámek a postřehů, které zde shrnuji.
Zdeněk Müller
Poučení z první světové války
Letos se bude v Evropě opakovaně připomínat stoleté výročí vypuknutí první světové války. Rozpoutala éru barbarství a lidské tuposti, v níž byla zničena velká část všeho pozitivního, s čím evropská civilizace vstoupila do 20. století.
Zdeněk Müller
Poučení z „arabského jara“
Před třemi roky zahájilo Túnisko vlnu protestů v arabském světě. Následovaly ho zprvu Egypt, poté Libye, Jemen, Bahrajn a nakonec Sýrie. Zařadily se do proudu hnutí „arabského jara“. Toto pojmenování se ustálilo jako výraz touhy po důstojném životě a svobodě. Probudila se v arabských národech po dlouhá desetiletí vystavených libovůli a brutalitě autoritativních a zkorupovaných vůdců a jejich režimů.
Zdeněk Müller
Když čert uvízne v detailu
Výbuch v areálu pražského zastupitelství Palestinské samosprávy byl velmi pravděpodobně dílem nešťastné náhody. Leč v samotném případu se odrazily jisté rysy arabsko-muslimské reality.
Zdeněk Müller
Úvaha vánoční
Za pár dnů odzvoní štědrovečení noc konec předvánočnímu očekávání a spustí veselé hodování. Nevím, zda v té noci každý uslyší, jak „hlas zvonů táhne nad závějí“ a jak „všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká“, řečeno s Jaroslavem Vrchlickým. Leč jedno vím zcela určitě. Vnímání Vánoce se mění, jako se měníme my a zvyklosti společenství, v nichž žijeme.
Zdeněk Müller
Radosti a strasti lidskoprávní civilizace
Touha mít demokracii už nalezla živnou půdu i mezi muslimy, jak prokázala vlna „arabského jara“. Vzdor tomu nepřestává být islám ze všech kultur mimo okruh západního světa nejdůraznějším odpůrcem západní demokracie a s ní spojené koncepce lidských práv. Neřekl bych, že chce Západ zničit. Má jen jinou představu o lidském údělu. Povinnosti člověka vůči Bohu a víře staví nad individuální lidská práva. Z tohoto úhlu kritizuje západní humanismus a atakuje slabiny lidskoprávního modernismu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x