Co by dnes dělal Masaryk
Masaryk se hlásil k realismu pod heslem neustávat v poznávání věcí a jejich jádra. Východiskem jednání má být nepřikrášlená znalost reality. Jiným slovy řečeno, nelze se zastavit před nepříjemnými skutečnostmi a obcházet je. Opravdový realista by měl volit cestu těžší, protože opájet se příjemnými skutečnostmi nedělá potíž nikomu. V tomto směru je Masarykův odkaz zřejmý: snění do veřejného prostoru nepatří, naopak v něm musí vládnout jasnost, konkrétnost a střízlivost. A před nezbytnými, byť obtížnými úkoly neutíkat do kouta vlastního fantazírování.
Politika ani noviny nemají být „kuřárnou opia“, kde se každý může oddávat příjemným snům, napsal kdysi novinář Peroutka. Je velmi pravděpodobné, že by se Masaryk k současným pěstitelům iluzí a deziluzí nepřihlásil. Snažil by se přesně a ostře vidět realitu. Patrně by začal analýzou všech stávajících evropských společenských sil a ideových proudů. Činil by tak bez předsudků a podle toho by se zařizoval.
Za Rakouska, kdy se národ ocitl v rámci velkého celku jako my dnes v EU, byla pro Masarykovo konání východiskem úvaha o mocenských poměrech. Při kritice setrvával na konkrétnosti a za všech okolností se stavěl za provozování především pozitivní politiky. V tomto ohledu byl zásadním odpůrcem všech radikálů. Ani dnes by mocenské poměry neobcházel a nepřehlížel. Fantazírování i radikalismus mají stejné následky. Berou jednotlivcům i národním kolektivům víru v přednosti trpělivého pozitivního usilování.
Trápí-li nás, že politiku ničí gangréna korupce anebo že „obyčejný člověk“ nemůže vsadit na velká politická vítězství, stále nám ještě zbývá hodně příležitosti k drobné každodenní nepolitické práci. Masaryk opakovaně pokládal za program pro malý národ „sbírat všechny národní síly a silečky“ a „využívat všech možností osvětových“. Přepokladem pro takovou práci je osvojit si „stálost vypočítavé prozíravosti“ a poznání důležitosti „promyšleného hospodaření“. Nestavět osud národa ani na převratech či spiknutích, ani na snech o osobnostech přinášejících spasení, nýbrž na všech druzích občanské práce a úsilí.
Masaryk vnesl do českého života novinku. V prostředí, které se vyčerpávalo politikou a příliš ho zaplevelilo politikaření, začal na první místo stavět otázku mravní čili téma charakteru národa. Napsal: „V celém našem národním usilování je velký nedostatek vnitřního života, života duchovního. Napravit se musí vnitřní náš život, a to značí, že se napravit musíme všichni, ty, já, my všichni. Sám stát nás nespasí. Nemám nic proti státoprávnímu úsilí, tvrdím jen, že první je vzdělání a mravnost. Běží o to, vymanit se z křečovitého radikalismu, který dělá revoluci ve fantazii“.
Snahám pro vyjádření češství by se Masaryk nestavěl do cesty. Za předpokladu že nejde o jakési nafoukané národovectví, kryjící výdělkovost, kariérismus a nesnášenlivost, jež nakonec národ rozbíjí a některé jeho síly potlačuje. Sám byl rozhodným kulturním nacionalistou. Opakovaně si stěžoval, jak málo jsme sví. „Idea národnostní je pro uvědomělého člověka celý program kulturní. Řeknu-li, já jsem Čech, musím mít národní program“.
Svoboda, demokracie, humanismus. Tři pilíře Masarykova politického programu. Humanismus je vrcholem trojúhelníku, jehož základnu tvoří svoboda a její politická forma demokracie. Program humanitní nikdy neopustil a bez něho by přestal být Masarykem. „Milovat bližního je základ vší mravnosti“. Leč humanismu se nesmí rozplývat v neurčitostech a v extrémech, které jen podrývají zdravé občanství. „Humanitní ideál je praktický, pokud jím není, nestojí za nic“. A věřil, že síly mravní nakonec vítězí nad sebelepší organizací technickou.
Co by Masaryk dnes dělal, to nemůže být více než odhad stavěný na vodě. Jisté je to, že by pracoval podle svých možností. Stát stranou, jen se dívat a soudit, taková „povznesenost“ mu byla cizí.. „Nikdy jsem ruce do klína neskládal“, tak mluvíval před svědky ve své době. Určitě by netrpěl „estetickými rozpaky“ jen proto, že by se mu nelíbil ten nebo onen, kdo se tlačí do popředí veřejného života. „Kdyby lidé takzvaní dobří a hodní nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo“, známý výrok zaznamený Ferdinandem Peroutkou. Naštvat se či se urazit jde snáze než něčím špatným pohnout.
Masaryk mi tak vychází jako nepatetické utvrzování nadčasových pravd. Nejsou v tom žádné jásavé večery s vidinou zářných zítřků. Jen stokrát slyšené, pro dnešek možná trochu omšelé zásady. Neskládat ruce v klín, spoléhat na vlastní síly, dívat se kolem sebe, co je třeba spravit, aby se lépe žilo a řídit se elementárními pravidly spravedlnosti a lidské slušnosti.
Zdeněk Müller
E la nave va
Třetí říjnovou neděli zavěsil iDnes na svou hlavní stránku rozhovor o aktualitách islámu. Nechme stranou více jako pět stovek reakcí. Bezprostředně po zveřejnění interview se projevil i populární bloger iDnesu. Na tzv. soukromém blogu využil nebo lépe zneužil text rozhovoru. Změnil, jak sám uvedl, „jen dvě slova“ – islám a islamismus přelepil pojmy nacismus a národní socialismus – a autorovo jméno zkomolil při zachování jeho německé podoby.
Zdeněk Müller
Šátkem to začíná a terorem končí?
„Dívat se na islám jako na jedno z monoteistickych náboženství je strašná chyba“. Pan Petr Voříšek reaguje těmito slovy na můj blog „Islámské šátky v Čechách“, zveřejněný 5.10. 2014 na serveru aktualne.cz. Soudím, že názor pana Voříška stojí za diskusi. Dovoluji si ho zveřejnit a reagovat na něj.
Zdeněk Müller
Islám na vlně duchovnosti
Když dnes islám tolik zneklidňuje Evropany, není to také proto, že v nich vyvolává špatné svědomí? Pokud jsou k sobě upřímní, měli by si položit otázku, co jsme udělali a děláme my, pokrokoví, vzdělaní, sebevědomí, se svým náboženským dědictvím?
Zdeněk Müller
Viditelné a neviditelné v islámu
Po léta se vede francouzská debata o tom, jak se má či nemá zdejší společnost dívat na své muslimy. Doprovází ji otázka jednou vyřčená, leč povětšinou nevyřčená: Jsou našimi občany nebo nejsou? A jak dalece mohou být našimi občany, když se vnitřně muslim, byť každý jinak a v rozdílné míře, pokládá za součást ještě jiného a mnohdy odlišně zavazujícího společenství náboženství, tradice či kultury islámu? Radikalizace islámu a zmnožování viditelných projevů islámu diskusi na toto téma dále vyhrocuje. Obojí svádí a usnadňuje vidět ve všech muslimech „pátou kolonu“ islamistické invaze či rozmachu nesnášenlivého náboženství.
Zdeněk Müller
Korán a ignorance
Diskuse o islámu na Západě se nese ve znamení zúženého pohledu. Buď se mluví výhradně o sociálním jevu anebo o aktualitách, které činí z islámu zdroj násilí, nevraživosti a náboženské nesnášenlivosti. Mizí tak povědomí o tom, že islám má duchovní dimenzi. K tomu přispívá i ignorance, neznalost tohoto náboženství u bezvěrců, věřících i laxních křesťanů a koneckonců i u samotných muslimů.
Zdeněk Müller
Muslimové v zajetí protimluvů
Od „arabského jara“ roku 2011 vysílá muslimský svět zbytku planety řadu protichůdných signálů. Jdou od velmi současných projevů modernismu k výrazným archaismům, které přežívají v náboženství nebo se ho znovu zmocňují.
Zdeněk Müller
Teorie slučování neslučitelného
Kriminální a hrůzné činy páchané teroristy, odvolávající se na islám, si žádají od muslimů více než jen vysvětlovat a distancovat se. Spolu s představiteli a representanty islámu, imámy a rektory mešit by muslimové měli ve své většině odpovědět důraznějí. Měli by ukázat více a pokročit dále od pouhých stížností na „slučování neslučitelného“.
Zdeněk Müller
Nebát se a nekrást
Svoboda, která připouští zneužívat lidskou slabost a hloupost, není svobodou. Je to jen obyčejné chytráctví. Chytrák je jako žebrák. Spoléhá na druhé. Je otrokem předstírání. Svobodný člověk se nebojí spoléhat na sebe a nekrade.
Zdeněk Müller
Nová irácká válka
Obrázky obletěly svět, aniž by jejich podstatný detail vzbudil valnou pozornost. Fotografie vozidel irácké armády, které ukořistili černooděnci Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Po vítězství v severoiráckých provinciích Ninive a Saladín s nimi míří do svých základen v Sýrii. Kolem silnice jsou už sotva patrny bariéry z písku na irácko-syrské hranici. Před několik hodinami je odstranily buldozéry pod heslem: „Pryč s hanebnou hranicí“.
Zdeněk Müller
Džihád a antisemitismus
Nepředstavitelné se stalo skutkem. Po všech hrůzách a tragédiích, které Evropa zažila během neklidného 20. století. Dnes na počátku druhého desetiletí 21. století se vracejí stíny minulosti. Znovu umírají na Starém kontinentě muži, ženy a děti jen proto, že tak či onak patří k židovstvu, bezhledu na to, zda se pokládají za židy nebo Židy.
Zdeněk Müller
Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.
Zdeněk Müller
Oslava bezvážnosti
Kunderův čtvrtý román psaný francouzsky se objevil na knižním trhu Francie počátkem letošního dubna. Kniha s názvem „Oslava bezvážnosti“, opatřena autorovou kresbou na prodejním obalu, se dostává ke čtenářům v původním znění po své loňské premiéře v italštině.
Zdeněk Müller
Když se praotec Noe bál
Otcové a dědové se kdysi na adresu biblické „potopy světa“ bavili písní Osvobozeného divadla. Praotec Noe se bál, že se mu na jeho záchranné arše „zkřížej rasy“, ale nakonec to dobře dopadlo. Zkrátka se věřilo, že to tak nezůstane, že potopa přestane a že se zas budeme smát.
Zdeněk Müller
Být dědečkem
Ať má dítě nad sebou jakýkoliv strop, vždy se v jeho zorničkách odráží nebe. Já vím, zní to jako fráze, ale dědečkům se to odpouští.
Zdeněk Müller
Jaká je dnešní arabská mládež
Nedávno jsem byl postaven před podobnou otázku. A vzešlo z toho pár poznámek a postřehů, které zde shrnuji.
Zdeněk Müller
Poučení z první světové války
Letos se bude v Evropě opakovaně připomínat stoleté výročí vypuknutí první světové války. Rozpoutala éru barbarství a lidské tuposti, v níž byla zničena velká část všeho pozitivního, s čím evropská civilizace vstoupila do 20. století.
Zdeněk Müller
Poučení z „arabského jara“
Před třemi roky zahájilo Túnisko vlnu protestů v arabském světě. Následovaly ho zprvu Egypt, poté Libye, Jemen, Bahrajn a nakonec Sýrie. Zařadily se do proudu hnutí „arabského jara“. Toto pojmenování se ustálilo jako výraz touhy po důstojném životě a svobodě. Probudila se v arabských národech po dlouhá desetiletí vystavených libovůli a brutalitě autoritativních a zkorupovaných vůdců a jejich režimů.
Zdeněk Müller
Když čert uvízne v detailu
Výbuch v areálu pražského zastupitelství Palestinské samosprávy byl velmi pravděpodobně dílem nešťastné náhody. Leč v samotném případu se odrazily jisté rysy arabsko-muslimské reality.
Zdeněk Müller
Úvaha vánoční
Za pár dnů odzvoní štědrovečení noc konec předvánočnímu očekávání a spustí veselé hodování. Nevím, zda v té noci každý uslyší, jak „hlas zvonů táhne nad závějí“ a jak „všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká“, řečeno s Jaroslavem Vrchlickým. Leč jedno vím zcela určitě. Vnímání Vánoce se mění, jako se měníme my a zvyklosti společenství, v nichž žijeme.
Zdeněk Müller
Radosti a strasti lidskoprávní civilizace
Touha mít demokracii už nalezla živnou půdu i mezi muslimy, jak prokázala vlna „arabského jara“. Vzdor tomu nepřestává být islám ze všech kultur mimo okruh západního světa nejdůraznějším odpůrcem západní demokracie a s ní spojené koncepce lidských práv. Neřekl bych, že chce Západ zničit. Má jen jinou představu o lidském údělu. Povinnosti člověka vůči Bohu a víře staví nad individuální lidská práva. Z tohoto úhlu kritizuje západní humanismus a atakuje slabiny lidskoprávního modernismu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x