O dobrých důvodech věřit na Ježíška

Ježíšek či papa Noël, věroučně pohádkové postavy, které o vánocích nosí dárky, nevzrušují jen děti. Zájem jim věnují nejen obchodníci, nýbrž i badatelé v humanitních vědách. Pravda, každý po svém.

Před půl stoletím napsal francouzský etnolog Claude Lévi-Strauss článek, v němž tvrdí, že vírou ve vánočního dárce se oživuje prastará zvyklost. Už starověcí Římané nebo američtí Indiáni si tímto způsobem zaháněli myšlenky na smrt oslavou svých dětí.

Na Ježíšek myslí i sociologové. Proč jako děti věříme na Ježíška? A proč tak kolem sedmého roku života na něj věřit přestáváme? V knize „Život a smrt kolektivní víry“ píše sociolog Bronner, že k takovému počínání máme vždy „dobré důvody“, které nepostrádají racionalitu.  I v dětství spočívalo naše věření na hmatatelných důkazech. Ježíšek odpověděl na naše psaní, v nichž se vyslovovala přání, a pod stromečkem jsme nalézali dárky s tím, po čem jsme toužili. Splněná přání navíc stvrzovala autoritu a věrohodnost toho, co nám rodiče a dospělí říkali.

I opuštění víry v Ježíška má své racionální jadérko. Ježíšek neobstojí v množících se pochybnostech „technického“ rázu. Neviditelný, leč v lidské podobě představitelný. Přichází odněkud z dálavy všechny obdarovat. Copak to může zvládnout? Právě narozen a přes dva tisíce let stár? Nebo víru zviklá „konkurence“ v podobě kamarádů, kteří prohlašují, že dárky dávají pod stromeček rodiče. Nejčastěji ovšem vstoupí do hry nějaký náhle zjištěný „nesoulad“, vnější prvek ničící naráz věrohodnost mýtu. Může to být třeba tatínkova papuče čouhající z papanoëlského převleku či zapomenutá cenovka na dárku.

Vzdor tomu všemu nad jednou sociologickou záhadou vánočního věření otazník zůstává. Zdravý rozum je na ni krátký. Proč člověk, sotva přestane na Ježíška věřit, začne povzbuzovat v tomto věření nejprve mladší sourozence a pak své vlastní děti? Ohniskem této záhady je rituál obdarovávání. Badatelé ho pokládají za ústřední bod celého ježíškovského mýtu. Dáváním druhému se na scénu vynášejí vazby spojující členy společenství. Vánočním ježíškovským rituálem oslavuje rodina samu sebe.

Již před řadou let zveřejnil francouzský etnolog Marcel Mauss ve svém „Eseji o daru“ výsledky šetření ohledně společenských dopadů závazku, který vyplývá z obdarovávání. Tady lze najít klíč odemykající vrátka do říše naší záhady.  Věření na Ježíška a jeho vehementní prosazování je výrazem snahy zastřít skutečné dárce. Není to zbytečné. Slouží se tak psychologické rovnováze osobností, která se v dítěti rodí a utváří. Praxe obdarovávání jaksi anonymního, prostřednictvím nějaké mýtické či pohádkové bytosti, symbolicky osvobozuje děti od tíhy dluhu, který mají vůči svým rodičům. 

Vánoční Ježíšek je garant klidu a míru v rodině.  Má sílu posloužit také smíru ve společnosti? Miminko či stařec, nečekáme od něho příliš? Co mu tak trochu pomoci? Se sympatickou iniciativu přišla před padesáti lety francouzská pošta. Od té doby každoročně odpovídá na tisíce dopisů adresovaných papa Noëlovi, francouzskému „Ježíškovi“.

V tom dopisu, který veřejně uchovává „ježíškovskou“ víru, se píše: „Mé milé dítko, Tvůj laskavý dopis mně udělal velkou radost. Posílám Ti svoji podobenku. Jak vidíš, pošťak mě našel. Je to šikovný pán. Dostal jsem mnoho objednávek. A tak nevím, zda Ti budu moci všechno, co si přeješ, přinést. Jsem už starý a občas se pletu. Musí se mi odpouštět. Nezlob a uč se! Moc Tě zdravím. Papa Noël“.

Podnět k „nebeské“ reakci na dětskou korespondenci dala dnes  již zesnulá Francoise Doltoová, renomovaná dětská psycholožka. Vlastní rukou sepsala list dítěti od vánočního tatíka. A tak i ve Francii, která se úzkostlivě vyhýbá „náboženskosti“ ve veřejných a státních službách, se instituce s celospolečenským dosahem snaží uchovávat nebo alespoň neničit mýtus. Ten se dá sice ironizovat, zvláště když z něho činí spotřební doba jen honbu za dárky. Ovšem zesměšňovat jeho čisté a zdravé  jádro by bylo hloupé. Dětem „víra na Ježíška“ neubližuje, spíše naopak, a společnosti neškodí.